Když se řekne vlastenectví, co se vám vybaví?

Vlastenectví pro mě znamená velmi mnoho. Co mi ale na něm vadí, je to, že poslední dobou se zneužívá různými neonacistickými či národoveckými skupinami, třeba Dělnickou stranou nebo Vlasteneckou frontou, protože většina z nich tvrdí, že jsou vlastenci. Což mě neuvěřitelným způsobem irituje. Jakmile se v souvislosti s těmito lidmi objeví slovo vlastenectví, pravý význam a podstata tohoto slova trpí. A musím dodat, že díky tomu, nakolik jim média věnují pozornost, se stává dokonce i lehce pejorativním. Všichni tito šmejdi, kteří se v uvozovkách zašťitují rasou, vlastenectvím, národem a tak dále znehodnocují historii, překrucují její obsah a urážejí veterány.

Na druhou stranu spousta našich politiků také reaguje na pojem vlastenectví jen na 8. května…?

To je tím, že to jsou politici a ne státníci. Politici jsou dnes obecně vnímáni jako lidi, kteří vykonávají své funkce jen proto, aby se nějakým způsobem udrželi u moci. Klást věnce, vyjadřovat pietní úctu mají zkrátka v popisu práce. Jejich vztah k této zemi a její historii pak působí neupřímně a falešně. Jenže jsou to jen politici a tohle není jejich země. Je naše a oni jí jen, po dobu svého volebního období, spravují. Lépe, nebo hůře. Nebo spíše hůře a ještě hůře. Každopádně si sám musím klást otázku, nakolik jsou schopní vidět dál, než jen na špičku nosu svého čtyřletého mandátu.  Nakolik jsou vůbec schopní chápat souvislosti. Mám o tom vážné pochyby. Proto se zcela upřímně domnívám, že 8. květen, nebo 28. říjen je většinou jen oslím můstkem k tomu, aby se zviditelnili.

Je podle vás vlastenectví v dnešní době ještě vůbec zapotřebí?

Ano, stoprocentně. Ale v takovém tom masarykovském smyslu slova, v duchu první republiky. Určitě by se vlastenectví nemělo projevovat fangličkováním, máváním vlajkami, nebo takovým tím skákáním a hopsáním, když kupříkladu Češi vyhrají nějaký hokejový zápas. To je jen taková vnější forma, je to špatná zkratka a musím říci, že spoustu inteligentních lidí může tahle forma vlastenectví dokonce i odpuzovat, protože působí dojmem opilecké šaškárny.

Dříve se vychvalovali vojáci z východu, dnes po nich ani pes neštěkne a všichni mluví jen o zápaďácích. Kdo si podle vás zaslouží větší úctu - oni nebo třeba domácí odbojáři?

Samozřejmě že všichni a rozhodně stejnou mírou. Je historickou pravdou, že východní sbor byl v komunistickém režimu propagandisticky zneužit. Bylo v něm procentuálně mnohem méně komunistů, než v jednotkách na západě. Na rozdíl od nich totiž viděli na vlastní oči, jak vypadá sovětský komunismus v praxi. Třeba hrdina Sovětského svazu kapitán Jaroš. Byl masarykovec, antikomunista, skaut a sokol. Je s podivem, nakolik jsou lidé ještě dnes schopni přisuzovat našim vojákům, díky jejich teritoriálnímu působení, různé charakterové vlastnosti nebo přívlastky.

Orientujete se dobře v naší historii. Proč se podle vás v médiích i učebnicích stále dokola omílají už dávno vyvrácené nepravdy, nebo dokonce nacistické lži o tom, že jsme se v letech 1938 a 1939 vzdali bez boje, nebo že Prahu osvobodili komunisté a Plzeň Američané, když si v obou případech Češi osvobodili svá města sami a spojenci přišli už k hotovému?

To je prostě stigma našeho národa. Je to svým způsobem alibi, které si lidé po dlouhá desetiletí budují. Faktem zůstává, že Mnichovská dohoda a posléze okupace naší země nacistickým Německem byla pro český národ katastrofou, kterou nakonec podtrhla i ta ruská v roce 1968. Jsou to černé kapitoly v dějinách našeho národa. Do teď se diskutuje o tom, zda jsme se měli bránit. Nevím, jestli sloveso bránit je tím pravým. Dopředu se v něm nějakým způsobem skrývá poraženectví. Správné sloveso je asi bojovat. Bojovat za svojí svobodu a nezávislost. Bojovat za demokratické hodnoty. Josef Čapek kdysi řekl něco v tom smyslu, že válka je určitě to nejhorší na světě, co vůbec může existovat, ale pořád je lepším řešením, než žít v otroctví. A těch šest let německé okupace opravdu bylo otroctvím, ze kterého nás zachraňovaly právě naše zahraniční jednotky. Včetně domácího odboje, samozřejmě. Zkrátka vedle těch černých kapitol má náš národ i ty bílé. Ale Češi mají takovou podivnou a špatnou vlastnost, že je nevidí, znevažují je a neustále trpí, a zcela zbytečně, formou jakéhosi sebemrskačství. Stále jaksi převládá názor, že náš národ je národ Švejků. To je přitom floskule, se kterou nechci, ale hlavně nemohu souhlasit. Ne proto, že by byla historicky bolestivá, nebo proto, že zrovna já bych vše rád viděl v jiném světle. Ale prostě proto, protože je lživá a tím také nebezpečná. Kdo zná naši historii, tedy osud legií, které přispěly zásadně ke vzniku samostatné republiky, ale nakonec i Čechů, kteří bojovali v řadách rakousko-uherské armády a námořnictva, kdo zná zásluhy a oběti, které přinesly naše zahraniční jednotky za 2. světové války, tak ví, že Češi byli vždy neuvěřitelným způsobem stateční a neústupní. Nechápu tedy, proč si takovým způsobem mažeme máslo na hlavu. Vůbec to nemáme zapotřebí.

Jste příslušníkem Aktivních záloh, podílel jste se i na roční přípravě Bílé knihy. Jaký máte z této své práce i z ní samé pocit, když je z Bílé knihy jen několik měsíců po dokončení jen cár papíru?

Bílá kniha je rozpracovaná do dalších materiálů. Není to jen jeden z mnoha dalších cárů papíru, na které sedá prach. Je to analytický a strategický materiál. Bílá kniha neříká, co je správné a co ne, ale co se stane, když nastane to a to. Definuje problémy. Jedním z nich je to, že armáda, aby vůbec byla funkční a plnila z ústavy své povinnosti, je nastavena na určitý minimální rozpočet. Jenže už tento rok, díky všem škrtům, tohoto minima nedosahuje. V dalších letech se pak má její rozpočet i nadále snižovat. Armáda za poslední pár let ztratila až 50% svých příjmů. To by položilo i Microsoft. Co to ale v důsledku znamená? Postupný úpadek a nakonec i devastaci všech jejích bojových složek, včetně zvažovaných aktivních záloh. Neschopnost bránit svojí zem a dodržovat své spojenecké závazky. Neschopnost obstát v konkurenci na trhu práce. Pak budeme mít už jen vyfešákované vojáky na Pražském hradě, kteří budou v národě posilovat iluzi o tom, že nějaká funkční armáda ještě vůbec existuje. Tohle je černý scénář, který se při prováděných a při plánovaných škrtech bude čím dál jasněji naplňovat.