Británie opustila koncem ledna EU. Vy jste byl u toho, a jak píšete, vaše zážitky se dost lišily od toho, co sděloval reportér ČT Bohumil Vostal, který mluvil o stovce účastníků. Co jste na místě oslav viděl vy?

Byl to jeden z nejsilnějších okamžiků, který jsem v oblasti politiky a boje za svobodu lidí a nezávislost jejich státu zažil. Viděl jsem a cítil nadšení z vítězství, radost a spokojenost. Viděl jsem úlevu. Ale pozor, úlevu na obou stranách ve stylu „konečně je to za námi a jdeme dál“. Viděl jsem a cítil i odpovědnost těch lidí tam, protože moc dobře vědí, že tím dnem to nekončí, nýbrž začíná. A že je čeká ještě hodně práce, na kterou jsou připraveni od montérek po kravaty, aby uspěli. Viděl jsem ale a cítil i naději. Ne jejich. Naši. Ono to jde. Není to nemožné. Lze vystoupit z Evropské unie, kterou politické elity ovládly největším politickým podvodem na půl miliardy lidí, když bez referend přijaly Lisabonskou smlouvu. Brexit je pozitivním příkladem pro ostatní a je úplně jedno, jak velký členský stát je. Paradoxně to Velké Británii trvalo tak dlouho právě proto, že byla zároveň jedním ze tří největších hráčů v EU. Čím menší stát, tím snadnější vystoupení.

Také uvádíte, že Velká Británie byla bezkonkurenčně nejsvobodnějším státem EU. Měla bezpočet výjimek z aplikace unijního práva. Přesto se většina lidí rozhodla odejít. Proč vlastně. Kvůli té svobodomyslnosti?

Samozřejmě. Svoboda a odpovědnost jednotlivce, sebeurčení národa a nezávislost vlastního státu nejsou přes veškerou snahu europeistů, progresivistů a sociálních inženýrů prázdnými pojmy. Naopak. Je zjevné, že v důsledku všech dosavadních snah a praktik výše uvedených jsou výše uvedené pojmy a v nich obsažené hodnoty v Evropě stále více na vzestupu. A to je nakonec skvělá zpráva.

Pro vás je tato událost mezníkem v tom smyslu, že to jde. Ale také se ukázalo, že to šlo dost ztuha. Budou Británii – která je přece jen ve specifickém postavení – následovat i jiné země, nebo jde jen o výjimku? A k té první variantě mohou přispět přílišné tlaky na některé neposlušné státy, jako se to děje nyní Polsku kvůli reformě tamní justice?

Základním problémem Evropské unie a jejích institucí je skutečnost, že v sobě programově potírá emoce, city, přirozený vývoj. Že je postavena na byrokracii a umělém řízení lidí a jejich životů. Absolutně nevnímá a nerespektuje odlišnosti. Rozpad EU je i proto jen otázkou času. Lidé si zkrátka mají rozhodovat o svých společných věcech co nejblíže místu, kde žijí. Tedy přesný opak trendu v EU. A je jejich věcí v národních státech, koho a proč si zvolí a kdo bude v jejich očích nejlépe reprezentovat jejich zájem. Například Polákům je bezpochyby úplně jedno, jak si budou řídit svůj stát Španělé. Tento základní a zcela přirozený princip platí mezi většinou lidí všech států v EU navzájem. Stačí vyjít na ulici a zeptat se. Ano, jsem si jistý, že brexit byl jen začátek.