V těchto dnech jste navštívil Evropský parlament ve Štrasburk, kde se mimo jiné jednalo o unijním stanovisku k účasti ruských a běloruských sportovců na letních olympijských hrách v Paříži v příštím roce. Za ČR se tam zúčastnil také Michael Žantovský.
Štrasburk (
francouzsky Strasbourg,
německy Straßburg, alsasky
Strossburi) je hlavní město regionu
Grand Est ve
Francii a historická metropole
Alsaska na levém břehu
Rýna s 237 100 obyvateli. V minulosti patřil střídavě k
Německu a k Francii, což ovlivnilo i jeho vzhled.
Já jsem ovšem tentokrát nepřijel studovat historii ani obdivovat štrasburské památky, zejména katedrálu, toho jsem si užil při předchozích návštěvách tohoto alsaského města. Byl jsem pozván na zasedání Evropského parlamentu, které se tu koná vždy čtyři dny v měsíci. Jako obvykle je na pořadu mnoho otázek, tentokrát jich bylo jednadvacet. Jsou nejrůznějšího charakteru, od zlepšení komunikace s veřejností až po problémy ochrany přírody, zvýšení efektivnosti průmyslu až třeba podporu Bulharska a Rumunska, aby mohly být přijaty do konce roku do Evropské unie, či finanční podporu 603 belgickým pracujícím, kteří byli ve Valonii zbaveni práce. Dostali 2,2 miliony eur.
Avšak během těchto čtyř pracovních dní se nezasedá jen v plénu, ale probíhají jiná zasedání a také tiskové konference. Zúčastnil jsem té, na kterou nás pozval Michael Žantovský a týkala se toho, zda by se mělo či nemělo povolit ruským a běloruským sportovcům účastnit se letních Olympijských her v Paříži. Žantovský zdůraznil, že mohou jen v případě, že nebudou pod ruskou a běloruskou vlajkou a prohlásí, že jsou proti ruské agresi na Ukrajině. Navrhují našemu olympijskému výboru, aby oficiálně zastával toto stanovisko.
Fenomén Marianne je ve Francii stál aktuální, že?
Francie je v mnohém země symbolů a jedním ze symbolů republiky je Marianne. První zpodobení pocházejí z dob francouzské revoluce. Ztělesňuje republiku ve své podobě, vždyť i její název je ženského rodu, hlavu ozdobenou frygickou čapkou. Symbolizuje svobodu, rozum, národ, vlast a občanské ctnosti republiky. Dává tak současně podobu i třem základním hodnotám republikánské Francie, které jsou vyjádřeny heslem francouzské revoluce - volnost, rovnost, bratrství (francouzsky Liberté, Égalité, Fraternité). Marianne se v červenci 1789 dostala poprvé do povědomí Francie při dobytí Bastilly. Od té doby až do září 1792 byl obraz Marianne zastíněn dalšími postavami, jako je Merkur a Minerva. Až do září 1792, kdy První Francouzská republika - kde Gaulle zavedl pátou republiku - hledala nový symbol, který by zastupoval stát, že se její popularita začala rozšiřovat. Marianne, ženská alegorie svobody, byla zvolena tak, aby zastupovala nový režim Francouzské republiky a současně symbolizovala svobodu.
Řadě slavných Francouzek byla prokázána čest a vysloveno uznání tím, že byly vybrány, aby propůjčily svou tvář k vytvoření nové podoby Marianne, jejíž busta zdobí 36 000 francouzských radnic. Počínaje prezidentstvím generála de Gaulla to byly Brigitte Bardotová, Michele Morganová, Mireille Mathieu, Catherine Deneuve, Ines de la Fressange. Laetitia Casta, Évelyne Thomas, Sophie Marceau, Samira Bellil. Jejich podoba je zachycena i na euromincích.
A k tomu je třeba dodat symbol ženy....
Ty ženské podoby v bustách na radnicích a mincích souvisejí s tím, že ve francouzštině je sama La France ženského rodu a žena tu má v mnohém přednost. Dokonce za volantem auta. Neplatí tak pravidlo pravé ruky, ale spíše to, kdo řídí. Sám jsem zažil okamžiky, kdy řidička přijela na křižovatku a když ji policista, který křižovatku řídil, přednostně nepustil, zastavila u něj a vynadala mu. Jsem zvědav, zda si ženy vydobyjí ještě jedno právo, které zatím mají jen prostředky veřejné dopravy, což jsou autobusy a taxikáři: v jednosměrné ulici - a v Paříži jich je 80 procent - je krajní pruh určený právě pro ně a v protisměru.
V těchto dnch se prý nekonzumují ústřice... Tímto se ,oslím můstkem' dostávám k fenoménu Michelin, který je u nás propírán v souvislostí s platbou padesáti miliónů, jež by vedla k zařazení České republiky do tohoto světového gastronomického průvodce...
Michelin ztratil právo své výlučnosti známkovat jednotlivé restaurace a rozdávat své michelinské hvězdičky, protože má silnou konkurenci v jiných gastronomických průvodcích. To však neznamená, že Francouzi nejsou gurmány. V roce 2006 jsem byl na zámku Cassan pasován na rytíře vína templářského řádu a dostal jsem samozřejmě legitimaci. Při nynějším pařížském pobytu jsem při procházce po Elysejských polích zašel do jedné restaurace, abych si dal esgargots - šneky.
Přinesli mi jich dvanáct a k tomu samozřejmě bílé víno. Když jsem ukázal svou průkazku rytíře, přinesli mi to nejdražší bílé - chablis jako pozornost podniku. Ještě více miluji ústřice, ale vím, že se mohou jíst jen v měsících, v jejichž názvu je písmeno r. A to není ani červenec, ale ani srpen, ba ani předchozí počínaje květnem. Když jsem byl jednou na kulatinách dcery v Paříži, dokázala jich sníst až 18 (podávají se také vždycky v násobku šesti).
Ještě k tomu Michelinovi: Francouzi, zejména ti starší, se tohoto průvodce drží a myslím si, že bychom to měli využít k propagaci naší gastronomie. Už jen proto, aby naše republika stoujpla ještě více do povědomí těch, kteří rádi jedí. A kdo nemá dobré jídlo rád?
A nemůže nebýt obligátní otázka - na čem pracujete, co píšete či co budete vydávat?
Samozřejmě nezahálím a píšu. Teď v nakladatelství Česká citadela připravují k vydání mou knížku O Zakarpatí, která je i mou srdeční záležitostí. Se Zakarpatím je naše rodina spojena, projel a prošel jsem ho celé - od Polonin a Koločavy po Berehovo a jeho vinné sklepy, setkal jsem se dokonce s živou Eržikou, milenkou a poté manželkou Nikoly Šuhaje loupežníka. A dokončil jsem další knihu, která se bude nazývat Kam ani čert nemůže, pošle mne, což jsou - jak čtenář podle titulku pochopí - nejrůznější i kuriózní příběhy, které jsem zažil. Dokonce to, jak jsem v saharské poušti umíral, a také, jak mě tam přepadli a odvezli do Haggarského pohoří kočovní Tuaregové, známí u nás jejich portrétem v tmavě modrých oděvech na cigaretách značky Camel. Už se těším, až zase vezmu první výtisk do ruky a přivoním si k němu: pro autora nejkrásnější pocit.