Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí na ženách a domácím násilí by už svým názvem a záměrem mohla vzbuzovat sympatie. Jak ji vnímáte vy?

Pokud člověk zůstane u přečtení názvu – a v naší době to není nic neobvyklého – může vidět snahu o něco dobrého. S tím také počítají zastánci Istanbulské úmluvy, kteří se zoufale snaží, aby se ve veřejnosti udržela představa: Kdo je proti násilí na ženách, musí fandit Istanbulské úmluvě. Kdo kritizuje Istanbulskou úmluvu, schvaluje násilí. Za sebe mohu říci: patřím k 91 procentům lidí v České republice, kteří odmítají násilí – a je jim jedno, jestli jde o ženy, muže, děti nebo staré lidi. Istanbulská úmluva však nepřináší žádný jiný lék než obviňování mužů, že si nedokáží zajistit vliv jinak než násilím. Každý, kdo se někdy pohyboval v oblasti prevence negativních a rizikových jevů, okamžitě pozná, že o prevenci se vůbec nejedná. Obviňování, nahlašování násilí, které by teprve mohlo nastat, nemožnost obviněných obhájit se, to nejsou způsoby, jak přimět lidi obecně, aby na sebe byli hodnější a aby si jeden druhého vážili. Můžeme také říci, že Istanbulská úmluva je v obsahu, dokonce i v názvu, o několik úrovní horší odvar výborné úmluvy o třicet let starší, totiž Úmluvy OSN o odstranění všech forem diskriminace žen. Nekompromisně se tam požaduje rovnost mužů a žen v oblasti ocenění pracovních výkonů, jasně se také hovoří o nezbytnosti poskytnout ženám určité výsady v době těhotenství a po porodu. Tato úmluva u nás platí ještě z doby Československé socialistické republiky. Za zmínku ovšem stojí, že v roce 2008 došlo k pokroucení i této smlouvy, když byla rovnost mužů a žen nahrazena genderovou rovností. Bez vysvětlení, nenápadně.

Odpůrci Istanbulské úmluvy ji kritizují jako „útok na tradiční podobu rodiny, definování třetího pohlaví a projev sociálního inženýrství“. Je něco v ní obsažené pro nás skutečným nebezpečím, co by převýšilo přínos její ratifikace coby ochrany žen před násilím?

O třetím pohlaví se v poslední době u nás mluví, důvodem však není Istanbulská úmluva, ale možnost uvést v osobních dokumentech kromě mužského a ženského pohlaví X jako v Nizozemsku nebo divers, inter, jako je to v Austrálii, na Novém Zélandu, v Rakousku nebo v Německu. Někdy se také – podle němčiny – říká genderu sociální pohlaví. V Istanbulské úmluvě se v Článku 4 – Základní práva, rovnost a nediskriminace objevuje pojem genderová identita – bezdůvodně a bez vysvětlení. O co se jedná, zjistíme ve Zprávě Rady Evropy (Council of Europe Treaty Series – No. 210, bod 53) a v usnesení Evropského parlamentu ze září 2017 (písmeno R a bod 9, k ). Tam už jsou pojmy transgender, transsexuálové, crossgender, transvestité, LGBTI žena, zkrátka všichni, které nelze zařadit jako muže a ženy. Nic proti nim, ale je jasné, že hlasitě deklarovaná ochrana žen je pouhá zástěrka.

Podobné je to s rodinou: Istanbulská úmluva nezakazuje rodinu, ale nařizuje, aby se všude propagovaly nestereotypní genderové projevy: v médiích, ve školách, v rámci sportovních a dalších volnočasových aktivit (Zpráva Rady Evropy výslovně zmiňuje i náboženské vzdělávání, bod 96). Co to například je? Děti, to, že se člověk narodí jako muž nebo žena, není důležité, to, že se milují muži s ženami je jen jedna z možností, to, že má každé dítě tatínka a maminku, je také jen jedna z možností. Posuďte třeba hru pro mateřské školy v Berlíně: děti, vyberte si pohlaví, genderovou identitu a sexuální orientaci a můžeme si hrát. A kde jsou rodiče a jejich právo a především odpovědnost za zdravý tělesný, citový a mravní vývoj svých dětí?