„Chtě nechtě, se musím vrátit k 17. listopadu. Ale ne k tomu před třiceti lety, ale k tomu před dvěma týdny. K tomu před 30 lety už tady toho bylo dost a zdá se, dle různých pořadů, že to ještě hned tak neskončí. A už naši dědové říkali, že všeho moc škodí!“ říká na úvod Nedělního rána Ivan Vyskočil.

„Hodně se napsalo už i o tom současném listopadu, a ani já nemohu mlčet. Lidi, já mám takový zvláštní pocit, že jsem se zbláznil,“ kroutí hlavou Ivan Vyskočil a uvádí příklady toho, nad čím mu poslední dobou prý doslova zůstává rozum stát.

Přímou cestou do klece….

„Starosta Řeporyjí vykřikuje do médií různé pitomosti, ale na to už jsme si pomalu zvykli. Stačí se podívat na jakoukoliv jeho fotografii a hned vidíte, že ten člověk není normální. (Zvláště výživná je fotografie, jak šel podávat vysvětlení na policii ke svému přečinu. Stojí na schodech v policejní uniformě z 80. let a řve. Ten obrázek je na přímou cestu do klece.)“ otevírá první „věc“, ke které se rozhodl vyjádřit, Ivan Vyskočil.

„Možná jeho (Novotného) nenormálnost je při správě věcí v Řeporyjích i prospěšná. Některé svazující předpisy jako by opravdu vydal blázen! A tak se jiný blázen, ku prospěchu věci, klidně rozhodne je nerespektovat. To je někdy až hodné obdivu. Na některá logická jednání, jako je například zveřejnění fotky zlodějů v samoobsluze, nebo po stálém vykrádání umístění kamery nad vchod, jsou opravdu podivuhodné reakce. Hned tu máme Úřad na ochranu osobních údajů a ejhle, vychází z toho, že vlastně zločinci mají více práv než jejich oběti. Tak pokud takové blbosti starosta hází za hlavu, tak mu tleskám,“ přiznává určité plusové body starostovi Řeporyjí Ivan Vyskočil a dodává: „Jeho pověst mu v tomto hraje do karet, neb nikdo si raději s šílencem nic nezačne.“

Pavlík by věšel poslance, válčil by s Putinem a s celou širou Rusí…

„Jenomže s jídlem roste chuť!“ zvedá výstražně prst Ivan Vyskočil. „Tak Pavlík už by věšel poslance, válčil by s Putinem a s celou širou Rusí, a jeho poslední ‚vejšplecht‘, že čtenářům Parlamentních listů by mělo být odebráno volební právo, patří k jeho fantasmagoriím. Jenže to je Pavlík,“ pokyvuje herec a dodává: „Kdekdo se nad tím podiví, ale nakonec všichni víme, že Pavlíkovi hráblo. Takže jeho extempore, ač jakkoliv pobuřující, spíše patří ke všeobecnému obveselení. Již ve Švejkovi, v pasáži s feldkurátovým věřitelem, říká feldkurát Katz: ‚Švejku, pusťte sem toho pána, neb již ve středověku se lidé dávali obveselovat zrůdami.‘ A tak se i Pavlík pochlubil, jak běžel šestnáctého demonstrovat na Letnou. Ano, tam, mezi své, právem patří!“

Dámy ze stájí takzvané pražské kavárny

„Jenomže výroky o selekci volebního práva teď zaznívají docela často,“ pokračuje Ivan Vyskočil a dává další příklad. „Zejména dámy ze stájí takzvané pražské kavárny, jsou v tomto směru velmi agilní. Pro tuto skupinu je to typické. Na jedné straně, hysterický boj za genderismus a různé -ismy, za práva menšin. Na straně druhé, stejně hysterické vylučování skupin (a kupodivu většin) z veřejných práv,“ kroutí hlavou herec. A podotýká: „Ale kdo mě nejvíce překvapil, byla Bára Hrzánová. Její návrh na ‚řidičák‘ pro voliče snad ani nemohl vypadnout z hlavy? Samozřejmě, je to myšleno tak, že oprávnění volit by dostali jen ti se ‚správnými‘ voličskými preferencemi,“ je jasné Ivanu Vyskočilovi.

Bára Hrzánová? Jirka by holku asi nepochválil

Na adresu své herecké kolegyně pak říká: „Bára je opravdu dobrá herečka a jejího otce, Jiřího Hrzána, jsem dobře znal a měl jsem ho rád. Dokonce mi byl za svědka na mojí první svatbě. Jirka byl sice menšího vzrůstu, ale jinak správný chlap. (Některé dámy si pochvalovaly, že byl „chlap až moc“, a my mu jen tiše záviděli.),“ vzpomíná tak trochu s nostalgickým úsměvem Ivan Vyskočil, ale hned se vrací k jádru věci. „Tak si myslím, že by Jirka asi holku za tyto názory nepochválil. Jirka byl správný kluk, dobře-li pamatuji, tak odněkud ze Sezimova Ústí, a správný selský rozum mu nechyběl. Nikdy se nad nikoho nepovyšoval. Tak by asi nevydýchal, že jeho dcera říká, že ona patří do té lepší sorty. Do sorty lidí, kteří takzvaně ‚vědí‘, a ti ostatní je mají poslouchat, anebo zkrátka, držet hubu! A kam to vede??“

Čí kytky jsou „prašivé‘? Kdo smí přijít k pomníčku?

„Právě tihle ‚lepší‘ si pak najednou myslí, že mají právo rozhodovat,“ pokyvuje dál hlavou smutně Ivan Vyskočil a vrací se k tomu, co se odehrálo letos na Národní třídě. „Začíná to rozhodováním, kdo smí položit květiny a čí kytky jsou ‚prašivé‘. Kdo smí přijít k pomníčku, a kdo ne. Pokračuje to pokřikováním na premiéra, a nakonec se nestydí až agresivně útočit na mladého pana Klause. Vůbec jim nevadí, že má s sebou malé dítě, a atmosféra připomíná náladu davu těsně před lynčem. Proboha, kam to až povede??“ ptá se Ivan Vyskočil. „A nakonec, ty běsnící řvouny v oprávněnosti takového jednání utvrzují i některá, promiňte, že to tak musím říct, novinářská prasata (urážka prasete). Oni se nestydí napsat, že tam s sebou neměl to dítě brát a může si tedy za to sám??

Tak copak se ještě od těchto krasoduchů dozvíme? To je jako by napsali k případu znásilněni ženy, že ‚nemá mít prsa a zadek, pak by se jí to nestalo‘! (V případě, že násilník by byl imigrant, jistě bychom se tohoto dočetli!) Už mi rozumíte, proč jsem v úvodu napsal, že mám pocit, že jsem se zbláznil? Tohle u nás? U nás v České republice? A za tímhle stojí někteří moji kolegové? Já jsem asi upad na hlavu,“ žasne Ivan Vyskočil.

Jedna „lepšoidní“ novinářka