Jak hodnotíte čtvrtstoletí, které uběhlo od listopadu ´89?

Uteklo to daleko rychleji, než jsme všichni předpokládali. Myslím, že jsme urazili neuvěřitelný kus cesty, jsme zpátky v civilizované Evropě a ve světě, jsme naprosto zapojeni do globální ekonomiky. To, že některé věci nejsou dotažené, je určitým způsobem ještě daň za totalitu. Myslím, že to pořád v nás je.

Vy jste byl v roce 1989 studentem...

Byl jsem ve čtvrtém ročníku na medicíně.

Tehdy jste se zapojil do politiky, byl jste za Občanské fórum kooptován do tehdejšího Národního shromáždění, kde jste se podílel na vyšetřování policejního zásahu 17. listopadu na Národní třídě. Ale není vám líto, že jste kvůli té hektické době nedodělal lékařskou fakultu?

Já jsem dělal volební kampaň i v prvních svobodných volbách, s Jiřím Dienstbierem starším jsme několikrát objeli celé západní Čechy, byl jsem znovu zvolen poslancem. Pak jsem si v létě půjčil nějaké peníze a odjel jsem se do Ameriky učit anglicky. Ten geografický odstup a pohled do zralé společnosti, kde to nevřelo změnami, byla jedna z nejlepších věcí, která se mi mohla stát. Uvědomil jsem si, že mi je jen dvaadvacet let a že vlastně o životě vím tak strašně málo, že by bylo zcela absurdní ostatním říkat, jak mají žít, a regulovat jejich život tím, že budu někde v parlamentu dělat zákony. Dospěl jsem k názoru, že bych měl nejdřív čerpat nějakou zkušenost a něčím být. Ještě z Los Angeles jsem napsal rezignační dopis a odešel jsem koncem léta 1990 do politického důchodu. Myslím, že jsem měl víc štěstí než rozumu.

Pak jsem se vrátil dokončit čtvrtý ročník medicíny, ale už když jsem dělal poslední zkoušky u našeho nového milovaného děkana, profesora Kouteckého, kterého jsme si vlastně zvolili sami, spíš z respektu k němu jsem se to naučil a dostal jsem jedničku, ale po zkoušce jsem mu říkal, že důvod, proč jsem šel studovat medicínu, byl ten, že to byl jeden z mála oborů, kde jste za minulého režimu mohli po studiu dělat intelektuálně čestnou profesi, jež nebyla nějak deformována ideologií. Ale teď se najednou součástí našeho života začaly stávat ekonomika, podnikání, právo atd. Já jsem přemýšlel, že bych asi za normálních okolností šel studovat obchodní právo, obecně právo nebo byznys. Ale kdybych to studoval za minulého režimu, co bych pak mohl dělat?

Rozvody, nebo se stát komunistickým prokurátorem nebo soudcem. Nebo jít dělat centrálně plánovanou ekonomii. Vylučovacím způsobem jsem tedy nakonec došel k medicíně, i když u nás v rodině nikdo doktorem nebyl, ale mně šly docela dobře přírodní vědy, a když jsem se párkrát nachomýtl k nějaké havárii nebo úrazu, jako jeden z mála jsem neomdlel. A takhle jsem k tomu dospěl. Ale najednou jsem viděl, jak se nám svět otvírá a já jsem ho strašně potřeboval poznat, abych měl pocit, že dělám volbu, která bude moje a budu s ní dlouhodobě spokojený. Takže jsem přerušil studium medicíny a už jsem se k němu nikdy nevrátil. Šel jsem studovat ekonomii do Ameriky na univerzitu v Coloradu.