Hlavní oslavy 30 let od pádu totality jsou za námi. Jak jsme to zvládli? 

Jak to zvládli ostatní, nevím. Já jsem to zvládl docela dobře. Zajel jsem na jednu střední školu, popovídat si se studenty, ale pak jsem měl nečekaně volno, protože na jiné střední škole bylo organizátorce mého vystoupení sděleno, že odlišných názorů netřeba, když je ten oficiální správný, načež dala výpověď na hodinu.

Pak jsme měli v Havlíčkově Brodě malou konferenci k tomuto výročí, kde si ale každý říkal, co chce, i když se někteří přitom škaredili. No, dobře, na mě se škaredili, ale já jsem na to zvyklý.

Jak jste tyto dny prožíval? Přece jen máte na bývalý režim, mírně řečeno, dost intenzivní vzpomínky. A nyní tři dekády poté se v ulicích vulgárně řvalo na politiky. Naštvalo vás to, anebo naopak je to legitimní projev svobody projevu?

Doma jsme se chovali ekologicky, šetřili jsme energií, a televizi jsme tudíž téměř nepouštěli, takže nejvíc adrenalinu jsme zažili při předpovědi počasí. To se celkem vydařilo. Houstičky z pekárny byly též dobře vypečené. Záda trochu bolela, ale to je věkem. Jinak hlásím, že se nic mimořádného nestalo.

Někdo říkal, že kdosi na kohosi pořvával, ale nezabil. Hlavně, jestli se trochu vyřval a pak nebyl doma tak zlý na rodinu, to by bylo prima. Od toho politici a fotbalisti jsou, aby se na ně řvalo.

Největší nevoli sklidil Václav Klaus mladší. Zazněly výkřiky jako: „Ty zkurvysyne“ nebo „Putinova děvko“. Podle některých neměl Klaus mladší na Národní třídu vůbec chodit, jiní tvrdí, že s sebou neměl brát dceru. Co byste těmto „křiklounům“ vzkázal?

Nu, zajímalo by mě, jak bude společnost reagovat na tyto fašistické bojůvky. Trestní postih nedoporučuji, protože to je z hlediska společnosti srabácké a neúčinné. Musí se jim postavit čelem a osobně. Slušných lidí je neskonale víc, takže mají převahu, jen si to musí uvědomit. Postaví-li se současně více lidí proti takové skupince, ta rychle zdrhne, protože to jsou naprostou většinou srabové a zbabělci a zamindrákovaní pitomci a obecně impotentní podpantofelníci.

Podobně jako ti křiklouni v masmédiích, kteří zdálky zkouší někoho urážet, ale do konfrontace, do dialogu, do sporu tváří v tvář je nedostanete. Asi proto, že ve skutečnosti žádnou tvář nemají. 

A ještě se srandovně přiznávají, že jsou dědici toho nejhoršího u minulého režimu. Jak? Tvrdí, že oni by svou přítomností v dialogu „legitimizovali“ ty, které nazývají zločinci a podobně. Tedy třeba mě. A přesně týmiž slovy minulý režim odmítal dialog třeba s chartisty. Dokonalé!

Dojde někdy naše společnost k tomu, že projev nesouhlasu lze vyjádřit i jinak než termínem „zkurvysyne“?

Gilbert Keith Chesterton napsal, že je zcela demokratické srazit soka ze schodů, protože je mu poskytnuta výsada čelního souboje. Ano, demokracie může být tvrdá, ale musí být na férovku. Ale sprostě a anonymně křičet na někoho, kdo jde ke všemu ještě s děckem, to už je daleko za čarou. Tady je pak ale každá rada drahá. 

Na druhou stranu ale skutečná demokracie umí být také velkorysá, i když ne bez jemné štiplavosti. Tentýž Gilbert Keith Chesterton – jak ho nedávno ocitoval velekněz české poezie Jiří Suchý – řekl: „Vážím si pana Bernarda Shawa a PŘIMĚŘENĚ se mu obdivuji.“ Nádhera!

Nakonec se ukázalo, že konflikty vyvolávala úzká skupinka lidí a šlo o „známé firmy“, které už roky organizují podobné protestní akce a happeningy. Byli mezi nimi i ti, co loni hodili kytice od prezidenta a premiéra do koše. Jde o něco, co by měli slušní lidé kritizovat? Není kritika svobodného projevu, byť v jeho extrémní formě, formou popření demokracie?

V civilizovaných kulturách je známo takzvané zlaté pravidlo, kterým lze velmi jednoduše ověřit, jak by se člověk měl chovat. Stačí, aby si představil, jaké by to bylo, kdyby to, co dělá on, dělal někdo jiný jemu. „Nedělej druhému to, co bys sám nerad strpěl,“ zní ono pravidlo. Myslím, že se každému, komu se má co v hlavě rozsvítit, hned ozřejmí, jaká jsou asi pravidla a limity svobodného projevu.

Akce Festival svobody vyvrcholila večer na Václavském náměstí, kde mluvil třeba generál Pavel, Nora Fridrichová a další. Finančně to podpořilo mnoho institucí i mecenášů, třeba podnikatel Luděk Sekyra. Jak na vás celá ta akce působila?

Akce na mě nijak nepůsobila, neboť jsem jí zcela zazdil, ignoroval a ještě pro jistotu jsem na ní hodil bobana.

Tak, jak ji popisujete, na mě působí spíše jako karneval – ve smyslu onoho jednoho dne ve středověkém roce, kdy bylo dovoleno dělat všechno naopak. V tomto případě různí týpci halasně oslavují svobodu. To je opravdu dobré. Hlavně v tom smyslu, že k mikrofonu nikoho „protivného“ nepozvali, aby jim ten karneval svobody nekazil.

Pomineme-li různé incidenty, během odpoledne a večera bylo v úzkém centru Prahy skoro 100 tisíc lidí, vesměs mladí a studenti. Není to celkově dobrá zpráva o naší zemi, že mladé generaci není takové výročí lhostejné?

No, když jsem zaslechl ten výčet atrakcí, na které je do toho centra města lákali, a když si člověk uvědomí, že ty počty nelze nijak zdokladovat, tak si nemyslím, že jde o výraz zájmu mladých o demokracii. Míru jejich zájmu bych odvozoval spíše od jejich společenské, nebo dokonce politické organizovanosti, a především od volební účasti jejich věkového segmentu.

Při proslovu v Národním muzeu premiér ocenil odvahu Václava Havla, která byla podle něj obdivuhodná. „Já jsem byl členem komunistické strany. Nejsem na to pyšný. Jak jsem mnohokrát řekl, nebyl jsem v té době tak statečný a angažovaný jako Havel. Navíc jsem nebyl v listopadu 89 v Československu,“ uvedl. Nešetřil díky jak na adresu Občanského fóra a dalších, co přivedli zemi do EU a NATO. Překvapil vás proslov premiéra? Lze tomu věřit? 

Já jsem rád, že v době velkých a plytkých a zbytečných a nabubřelých oslavných žvástů promluvil premiér jako normální chlap a našel přiléhavá slova pro roli svou i jiných. Pokládám to za důstojné. Jen bych dodal, že stejné ocenění jako těm, co pomohli udržet jakousi mravní kontinuitu, patří i těm, co pomohli udržet kontinuitu odbornou. Myslím tím na lékaře, vědce, učitele. Mnoho z nich třeba chtělo podepsat Chartu 77, ale byli s díky odmítnuti, protože na svých místech byli společnosti prospěšnější, než kdyby je kvůli tomu podpisu vyhodili a oni by třeba dělali noční hlídače.

Optimisticky pokládám jak tento premiérův, tak i předchozí prezidentův projev (28. října) za možný počátek konce třicetileté studené občanské války. Ano, jsem snílek, ale je třeba to říci. I to, že těmito smířlivými projevy prezident i premiér strašně naštvali ty, kteří si již na ně brousili kudly. Pozdě totiž pochopili, že zatímco se davově ventilovala nenávist a vztek a frustrace, tito dva ukázali světu, jak by mohla pravda a láska zvítězit nad lží a nenávistí (no jasně, trochu jsem to přehnal, ale neodolal jsem).