Zdeněk Ondráček byl zvolen předsedou sněmovní komise a pak rezignoval. Andrej Babiš změnil svůj postoj a lidé vyšli na náměstí demonstrovat. Co si o těch všech událostech myslíte?

Já bych to řekl jednoduše: Ondráček je vůl. Samozřejmě to myslím nadneseně, protože celá situace je vážnější. Mohl by se lehce vyvléknout, kdyby řekl, že ve dvaceti je člověk sice formálně dospělý, ale vlastně dospělý není. Proto se Klaus zdráhal jmenovat mladé soudce a proto je věk pro vstup do Senátu nastaven na čtyřicet let. Tehdy už se předpokládá, že je člověk vyzrálý, i když ne vždy je to pravda, já stále prožívám pubertu a občas si stále připadám jako nezkušený trouba. Je hrůza, že setrval na svých šílených stanoviscích, které mu nikdo nebere, každý má právo na svůj názor, ale ne každý chce být právě šéfem komise pro kontrolu Generální inspekce bezpečnostních sborů. Myslím, že i KSČM udělala chybu. Když už vybojovala takové výhody, mohla nominovat někoho jiného. 

Takže měli celou situaci předvídat?

Z principu se říká, že nikdo jiný by neměl sahat do nominací a premiér by neměl určovat, kdo z koaliční strany na dané ministerstvo půjde. Někdy je to nepříjemné, ale jde o právo koaličního partnera a v zásadě je to jeho věc až na výjimky. Tohle byl mimořádně složitý případ a myslím, že Babiš tomu uškodil tím, že trval na svém. Ondráček byl během revoluce ve služebním poměru a vše nebylo tak jednoduché, jak nám to nyní připadá. Kdybychom šli dále do historie let 1968, 1948, 1938, tak bychom našli i složitější případy než tento. On však setrval, tak nemohl očekávat, že bude přijímán s potleskem.

Reakce veřejnosti vás tedy nepřekvapila?

Bylo to příjemné překvapení z hlediska znamení, kdy lidé měli pocit, že už je něco přes čáru, což v téhle době není úplně běžné. My Češi jsme typičtí nedemonstranti na rozdíl od Italů nebo Jihoameričanů. Když je na naší demonstraci dvě stě lidí, je veliká.