Americké prezidentské volby 2024: jednoho kandidáta vyzývají k odstoupení, protože je prý příliš starý a senilní, po druhém je stříleno. Co to vypovídá o Spojených státech?

Myslel jsem si, že si hodně pamatuji, ale takové theatrum a amphiteatrum universitatis rerum, řečeno s Komenským divadlo veškerenstva věcí, jsem si nedokázal představit. Nejde o střílení na prezidenty a významné politiky, to je kratochvíle nejen ve Spojených státech. Známe to ze Slovenska a Japonska z posledních let a dovolím si tvrdit, že je to součást některými z nás vzývaných západních hodnot. Nejen od antického Říma a nemravného rodu Borgiových, kteří dali ráz nejen evropské renesanci, ale i v novověku, kdy se schopní i neschopní vladaři vraždili za jásotu krvelačných davů vyznávajících jakoukoliv víru nebo ideologii. Pro Jana Amose Komenského bylo evropské theatrum ještě cestou k všenápravě, pro jeho potomky cestou k moci.

Nezapomeňme na to, že tato cesta byla většinou potřísněná krví nepřátel i přátel a na jejím konci byla nezměřitelná bída jedněch a bohatství druhých. Obě Ameriky, a samotné Spojené státy, nejsou v dějinách světa ničím mimořádným. Jejich kultura a civilizace mají na svém začátku odstřel bizonů, potom tzv. indiánů a nakonec střílení černých bílými. Později bílých černými. Jen ve dvacátém století bylo zastřeleno z politických, ekonomických a rasových důvodů tolik veřejných činitelů, učitelů a studentů, rodičů a dětí jako málokde ve světě.

Velkou zásluhu na rozšíření kultury zla, nenávisti a zabíjení ve Spojených státech mají média, jejichž indoktrinační účinky jsou nepřehlédnutelné. Někomu se proto může zdát, že Spojené státy jsou odcizeny životu v lásce a pokoře, ačkoliv je jakékoli náboženství tak důležité a boží milost vzpomínána u každého sportovního cirkusu.

Ale jde jen o úhel pohledu a není to v dnes chaoticky pulzujícím světě nic mimořádného.

Když půjdeme po hlavní příčině, proč došlo k atentátu na Donalda Trumpa?

Můj subjektivní názor je, že Spojené státy se staly kvůli své dlouholeté vojenské dominanci, která jejich nejvyšším politickým reprezentantům dovolovala znehybnit svou politickou třídu, oligarchií, plutokracií a gerontokracií. K vládě tvrdohlavých starců neochotných sloužit občanům, ale snažících se hromadit majetky a zvětšovat objem moci, o které se nechtějí s nikým dělit. Řekne-li někdo, že bohatství a moc je jim vším, musíme k tomu dodat, že si také myslí, že to ostatní, a hlavně ti ostatní, jsou jim ničím.

Je to velmi podobná situace, jako byla v Sovětském svazu v letech politické krize osmdesátých let 20. století, kdy nejvyšší politická reprezentace se snažila zachovat svou politickou moc bez ohledu na svůj věk. Většině z nich se to podařilo až do konce života, a to že všichni umírali jako sedmdesátníci, mnohem dříve než současní američtí prezidenti, bylo snad jen díky náhodám a jinému životnímu stylu v SSSR.

Zbavíme-li se při pohledu na nejvyšší představitele Spojených států lidskosti, nebude nám vadit týrání Joea Bidena, jehož postupující demenci neopomínají připomínat a komentovat média dnes už na celém světě. Snad jen kromě jeho rodiny a nás, kde, doufejme, exministryně životního prostředí Džamila Stehlíková a lidé z jejího okolí ještě k této věci veřejně, pokud vím, nevystoupili. Protože americký prezident není žádný filozof, ale symbol státní moci, leckdo si ve světě myslí, že chřadnutí jakéhokoliv prezidenta je také symbolem – tentokrát slabosti Spojených států. Myslím si, že je to omyl, ale uvěří tomu každý, koho se arogance americké moci, prezentované ve světě v nejrůznějších podobách, zejména pak válčenými výpravami za bohatstvím, dotýkala přímo fyzicky? Obávám se, že nikoliv, ale přesvědčit se o tom musí každý sám. Ani nejasertivnější čeští kazatelé nedokážou přesvědčit, že tisíce zabitých dětí v Iráku, jak říkala naše krajanka ve vládě Spojených států, „stály za to“.

Co s psychikou národa udělá to, když o jednom z hlavních politiků doby skoro deset let v kuse slýchá, že jde o radikála, snad i fašistu, sexistu, xenofoba a obecně odpudivého člověka? A to vše ve chvíli, kdy s takovým člověkem polovina národa politicky souzní?

Zajímavé by jistě bylo vědět, co to všechno udělá s tím, kdo je obětí takových urážek. Domnívám se, že stále ještě existuje něco jako sociální hysterie, pojmem dnes považovaný za zastaralý. Psychologie a psychiatrie zná hned několik odborných pojmenování pro popsání stavu, jehož důsledkem může být zrození deprivanta (termín používaný Františkem Koukolíkem). Jiným důvodem zkoumání takového stavu je obava, že jednotlivec se nedokáže ubránit osobním nebo skupinovým útokům, třeba jen verbálním. Takovému vlivu podléhají hystrioni nebo ti, kteří se nedokážou z nejrůznějších důvodů zbavit nutnosti skupinové sociální identifikace. Není to nic jiného než obrana integrity své osobnosti. Nejde jen o útěk do jiných světů za pomoci alkoholu, drog nebo jiných prostředků, jak o tom slýcháme z kuloárů ve Sněmovní, které útěk od uměle, mediálně vyrobené reality umožňují.

Každý historický příběh, třeba i smyšlený, tuto pomoc nabízí. A politických fanatiků bylo vždy na světě dost. To, co nás dnes napadá, setkáme-li se s hanobením veřejně známých osobností, je snesitelné jen do určité míry. Samotné oběti jen zdánlivě a náhodně produkuje nenávist, jejímž vyvrcholením mohou být brachiální agrese Dostojevského běsů, které se může změnit ve šílení bohů podle Anatola France. Kdybychom si chtěli myslet, že vzdělání nebo zvláštní typ kolektivní výchovy může být cestou k válečným zločinům, hrůzám genocidia, amoku Bartolomějské noci nebo masakrům v jihovýchodní Asii hned v několika zemích v dobách blízkých vietnamské válce, můžeme potvrdit, že tištěná, vizuální a audiovizuální média hrála v těchto událostech významnou úlohu. A z malajštiny převzaté slovo amok, ve významu slepý vztek, zabíjení, není ani dnes geograficky vzdálený našemu přemýšlení o lidech doma i v blízkém zahraničí.