Pane profesore, v Evropě vidíme vzdor a skepsi vůči Donaldu Trumpovi, zejména pokud jde o mír na Ukrajině. Buď evropští lídři nevěří, že k němu dojde, nebo si to rovnou nepřejí. A vyzývají k další zbrojní podpoře Ukrajiny. Jak to, že ta rezidua establishmentu, který v USA prohrál, v Evropě tak fungují? Myslí si evropští politici, že Trump je jen taková „přeprška“?
Musíme si uvědomit, že současné evropské politické elity byly vychovány a vybrány na základě služebnosti a loajality vůči americké imperiální moci. Nebyly vedeny k tomu, aby jednaly a rozhodovaly samostatně, a postrádají k tomu i intelektuální a morální síly. Donald Trump je představitelem amerického impéria, jehož zájmy je ochoten hájit až do krajnosti. Politicky se nicméně spojil s novou nastupující mocenskou elitou, která je pravděpodobně více spjata s technologickým než vojensko-průmyslovým komplexem. Rovněž jazyk americké moci se změnil z kulturního liberalismu a progresivismu v otevřeně imperialistickou rétoriku, která naposledy zaznívala z úst Theodora Roosevelta před sto dvaceti lety. Nová generace amerických imperialistů již nepokládá Evropu za relevantního spojence. V jejich očích je to slabý a upadající kontinent bez rozvinutého technologického segmentu a bez budoucnosti. Evropské vládnoucí kruhy byly tímto vývojem zaskočeny. Jejich instinktivní reakcí je pokračování v „projektu Ukrajina“, protože na tento úkol byly předchozí americkou administrativou připraveny. Nic jiného neumějí. Čím bezradněji a opuštěněji se cítí, tím hlouběji se noří do hysterie militarismu. Jejich mentálnímu stavu by spíše porozuměl psychiatr než politický vědec.
Dlouhodobější implikace má evropský záměr skokově zvýšit výdaje na zbrojení, protože Američané by také mohli stahovat svá vojska z Evropy. A spolu s tím jako jistota zaznívá, že Putin bude vojensky ohrožovat Evropu. Byly by opačné hlasy nezodpovědné, nebo si prostě současná evropská generace nedokáže představit, že by s Putinem vyšla?
To, co si evropští političtí vůdcové dokážou představit, je dosti omezené. Realističtí a pragmatičtí státníci a experti minulosti typu Henryho Kissingera nebo George Kennana by samozřejmě na základě rychlého posouzení ekonomického a vojenského potenciálu Ruské federace a jejích zahraničněpolitických zájmů, které byly mnohokrát otevřeně deklarovány, dospěli k závěru, že vojenské ohrožení Evropy ze strany Ruské federace je absurditou. Respektive, evropským státům žádné nebezpečí ze strany Ruska nehrozí, jestliže ho nebudou samy ohrožovat. Mnohá krajní politická a vojenská rozhodnutí jsou motivována historickými traumaty a zkušenostmi. Ruské obyvatelstvo čelilo před několika desetiletími genocidní vyhlazovací válce, kterou vůči němu rozpoutala západní mocnost prostoupená ideologií rasistického totalitarismu. Tato zkušenost je stále součástí ruské kolektivní paměti. Jsou státy, které války zahajují, a státy, jež je činí nevyhnutelnými. Rusko skutečně válku na Ukrajině zahájilo, ale Spojené státy americké a Severoatlantická aliance ji svými předchozími politickými a vojenskými aktivitami na Ukrajině a radikalizací místní politické scény učinily nevyhnutelnou.
Psali jsme:
Je nejen v politice, ale i v akademickém prostředí, v médiích, v „občanské společnosti“ a i ve velkých evropských korporacích tak zabetonovaná představa, že s Ruskem vyjít nejde? Nebo je za ní ještě další „tik“: Že musíme „osvobozovat“ národy bývalého SSSR čili se tam angažovat?
Evropské národy dnes nemají žádnou velkou civilizační vizi, víru v budoucnost nebo hrdost na dosažené výkony. Jak napsal francouzský demograf a historik Emmanuel Todd, západoevropské státy jako Francie, Velká Británie a Německo, ale také Skandinávie, ztratily schopnost kolektivního racionálního a pragmatického jednání jako jednotná národní společenství. Výsledkem je rozšíření nihilismu, jehož výrazem je iracionální militarismus a rusofobie, jež má sice v různých zemích odlišné historické důvody a odstíny, ale působí jako poslední sjednocující tmel vnitřně vyprázdněného světadílu.
Umírněnější variantou, kterou razí třeba předseda českého ASPEN Institutu Jakub Landovský, je varování před „ruským vlivem“. Že by v důsledku míru na Ukrajině mohlo mít Rusko „vliv“ zejména ve východní Evropě. Co si pod tím vy představujete? A obáváte se toho?
Chcete, aby čeští vojáci byli vysláni na Ukrajinu k hlídání příměří?Anketa
Jistě si nebudeme nalhávat, že Rusové jsou nějací lidumilové. Nicméně z americké administrativy zaznělo, že by pro USA bylo výhodné získat Rusko na svou stranu proti Číně. Vy podobné zlomové momenty v historii mapujete. Dává taková úvaha smysl?
Vymezování Spojených států amerických vůči Číně, které se stává závažnou bezpečnostní hrozbou, nedává z hlediska zdravého rozumu smysl. Čína obnovila své postavení jako hlavní obchodní mocnost světa, které zaujímala až do opiových válek. Na rozdíl od Západu nemá Čína expanzionistickou tradici. Výjimkami jsou například Čeng-Cheovy zámořské výpravy v první polovině patnáctého století či tažení do Střední Asie a zničení Džungarského chanátu v polovině osmnáctého století, což jsou ale ojedinělé epizody často vynucené okolnostmi. Na rozdíl od Španělska, Francie, Velké Británie nebo Spojených států amerických Čína v minulosti neusilovala o světové impérium, i když zdroje k tomu nepostrádala. Vztahy mezi Spojenými státy americkými a Čínou byly v minulosti často přátelské či korektní. Mám na mysli prvního čínského prezidenta Sunjatsena, který viděl v americkém hospodářském systému inspiraci pro industrializaci a modernizaci Číny, podporu Franklina Delano Roosevelta při potvrzení statusu Číny jako světové mocnosti udělením stálého místa v Radě bezpečnosti OSN nebo návštěvu Richarda Nixona v Pekingu začátkem sedmdesátých let dvacátého století, která otevřela Čínské lidové republice cestu z izolace. Pokud jde o otázku Tchaj-wanu, nevěřím v invazi armády Čínské lidové republiky na ostrov a soudím, že v budoucnosti dojde ke konsenzuálnímu sjednocení obou zemí, danému společnými hospodářskými zájmy. Na druhé straně Rusko by se příklonem ke Spojeným státům americkým zaměřeným proti Číně dopustilo velmi vážné geopolitické chyby a Rusové to dobře vědí.
Psali jsme:
Když nesouhlasíte se současným uspořádáním: jaké nastavení vztahů vůči západní Evropě, USA, Rusku a Číně máme zvolit? Pokud pomineme obecnou úvahu, že máme být pragmatičtí, tak co pro nás coby Českou republiku bude nejvýhodnější?
O perspektivách západní Evropy jsem se již výše vyjádřil. Spojené státy americké dovršily svoji transformaci v nezávislou civilizaci oddělenou od Evropy, obdobně jako to učinila Latinská Amerika v osmnáctém století, kdy přestala být „Novým Španělskem“, ale změnila se v autonomní civilizační okruh. Američané hovoří evropskými jazyky a mnozí z nich mají evropské kořeny, ale jednota euro-americké civilizace skončila. Z tohoto hlediska budeme Spojenými státy americkými vnímáni jako každá jiná země odpovídající velikosti a hospodářské síly. Jestliže je českým národním zájmem obnova průmyslu, technické vzdělanosti a zaměření se na technologický rozvoj, pak je přirozené usilovat o průnik či návrat na trhy globálního Jihu, začlenění společně s dalšími státy střední a východní Evropy do eurasijského hospodářského společenství a účast na projektech a aktivitách BRICS. V takovém případě se spolupráci s Ruskou federací a Čínskou lidovou republikou nevyhneme.
Koalice SPOLU dává najevo, že ve volbách vsadí vše na jednu kartu. Na obranu současného „ukotvení“ České republiky. Je vrstva voličů, která se bojí, že jakékoliv mezinárodní změny znamenají „pád do náruče Putina“, konec demokracie, nebo dokonce i ruskou invazi, aby s tímto Fiala uspěl?
Domnívám se, že rozklad kolektivní racionality ještě nedosáhl v České republice takového stupně jako v jiných západních zemích, nicméně bylo by chybou podceňovat míru šílenství doby. Proto nelze vyloučit, že by výše uvedené slogany, jakkoliv jsou absurdní a iracionální, mohly výraznou část voličů oslovit. Obnova země by poté byla nesmírně obtížná.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovalo 9 čtenářů)
Líbí se Vám předvolební kampaň koalice SPOLU?
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Jaroslav Polanský
HonzaSouček
