Co může pro Česko znamenat výsledek přímé prezidentské volby, a to nejen z pohledu, že zkompletoval obsazení čtyř nejvyšších ústavních pozic lidmi stejného ražení?

Domnívám se, že definitivně skončilo polistopadové období, které pravděpodobně jednou budoucí historikové tvořící v osvícenějších časech označí za „epochu velké iluze“. Zdálo se, že po roce 1989 bude možno vybudovat svobodnou a prosperující společnost podle vzoru velké obnovy západní společnosti v letech 1945 až 1975, která se ve Francii nazývá „třicet zázračných let“. Ve skutečnosti jsme byli kooptováni jako ekonomická kolonie a politický protektorát Spojených států amerických a severozápadní Evropy, kde se nalézá jádro západní politické moci. Již od sedmdesátých let dvacátého století prochází západní společnost hlubokou krizí projevující se rezignací na produktivní síly kapitalismu a tvořivý potenciál rozumu, zaměřením na finanční spekulace jako hlavní zdroj zisku, konzumním způsobem života, podléhání iracionálním ideologiím a aktivismu, rozkladem školství a celkovým kognitivním úpadkem. Jsme zastínění novými ohnisky civilizačního a technologického pokroku nacházejícími se především v Asii. Tragédie české společnosti spočívá v tom, že v okamžiku, kdy jsme byli připraveni k rozmachu a využití našeho potenciálu, jsme byli strženi do dlouhodobé stagnace ústící do nevědomosti, chudoby a zaostalosti. Dva předchozí prezidenti se navzdory svým osobnostním zvláštnostem snažili tomuto osudnému procesu vědomě či instinktivně bránit či alespoň jej brzdit. Nově zvolený prezident nic takového dělat nebude. Naopak, je poslušným a snaživým nástrojem této „cesty do hlubin noci“.

Proč se ukázaly jako naprosto liché obavy bývalého prezidenta Václava Klause, který se po odevzdání hlasovacího lístku obrátil k příznivcům toho, kdo prohraje, aby nerozpoutali občanskou válku?

V případě vítězství Andreje Babiše bychom se bezpochyby dočkali hysterických davových a mediálních scén, politického bojkotu a odcházení uprostřed inaugurace, vášnivých demonstrací, vystoupení angažovaných umělců a masového nošení placek s nápisem „Babiš není můj prezident“, a to s plnou podporou americké ambasády. V takové vypjaté atmosféře není obtížné si představit, že by kolektivní emoce přerostly do pouličního násilí. Druhá, poražená strana neskrývá své roztrpčení, protože si částečně uvědomuje, jaké fatální důsledky může mít volba Petra Pavla pro budoucnost naší země. Navzdory tvrzení mainstreamových médií jde však o tu rozvážnější a demokratičtější část společnosti, která se neuchýlí k násilí. Jsou to vesměs lidé životních zkušeností a práce, kteří budou jednou uklízet spoušť po současném liberálním establishmentu.

Z tábora poraženého kandidáta několikrát zaznělo, že média, pětikoalice, všichni poražení kandidáti, celá umělecká fronta, sportovci i influenceři hráli proti Andreji Babišovi přesilovku a že se proti těmto silám vyhrát nedalo. Sjednotil předseda hnutí ANO většinu společnosti proti sobě, že ta by klidně proti němu volila i Putina, jak možná i bez nadsázky Andrej Babiš konstatoval?

Od vstupu do veřejného života byl Andrej Babiš, pragmatický politik a podnikatel, systematicky napadán a stigmatizován a líčen jako čiré „zlo“. Otevřeně projevená nenávist k Andreji Babišovi stejně jako k Miloši Zemanovi byla podmínkou přístupu do mainstreamových médií a získání různých požitků, prebend a grantů. Významná část společnosti není nastavena tak, že by usilovala o samostatný názor, ale myšlenkově se ztotožňuje s míněním ohniska, z něhož vyzařují peníze, vliv a moc. A to byla militantní ideologie „antibabišismu“. Jenom málo politiků v dějinách mělo takové charisma, odvahu a sílu osobnosti, případně i štěstí, aby se postavilo zfanatizovanému veřejnému mínění a obstálo. Náležel mezi ně například francouzský socialistický vůdce Jean Jaurès, zavražděný těsně před vypuknutím první světové války, jíž se snažil zabránit, britský labourista James Ramsay MacDonald, který byl perzekvován kvůli svému odmítání války, nicméně později se stal britským premiérem, nebo i francouzský prezident Charles de Gaulle, který přežil třicet neúspěšných pokusů o atentát. Bylo proto dobře, že Andrej Babiš do prezidentského souboje šel, i když jeho vyhlídky byly poměrně malé.

K vítězství by potřeboval Andrej Babiš přetáhnout půl milionu voličů ze soupeřova tábora. V něm nakonec skončili i někteří voliči ANO, část bývalých příznivců Miloše Zemana, ale i nemalé procento voličů SPD. Čím to, že tito lidé Andreje Babiše „zradili“, čím si je zřejmě odradil?

Podle zveřejněných údajů Andrej Babiš získal ve druhém kole o čtyři sta padesát tisíc hlasů více než v prvním kole, přičemž obdržel hlasy výrazné části lidí, kteří v prvním kole nevolili. Petr Pavel dostal sto sedmdesát tisíc hlasů od voličů ANO, což ale není nijak závratné číslo. Andreje Babiše volilo tři sta třicet tisíc voličů SPD, zatímco Petra Pavla šedesát tisíc. Za daných okolností a s přihlédnutím k tomu, že Andrej Babiš opravdu není výjimečný rétor či lidový tribun strhávající davy, nejsou dva milióny čtyři sta tisíc hlasů zanedbatelné. Naopak, je to dobrý příslib do příštích parlamentních voleb. Jak napsal Daniel Sterzik, na okamžik se spontánně zrodila jednota lidí různého světonázoru a zaměření, kteří by jinak k sobě obtížně hledali cestu. Řada významných historických změn a revolucí započala na obdobném základě.