Co může pro Česko znamenat výsledek přímé prezidentské volby, a to nejen z pohledu, že zkompletoval obsazení čtyř nejvyšších ústavních pozic lidmi stejného ražení?

Domnívám se, že definitivně skončilo polistopadové období, které pravděpodobně jednou budoucí historikové tvořící v osvícenějších časech označí za „epochu velké iluze“. Zdálo se, že po roce 1989 bude možno vybudovat svobodnou a prosperující společnost podle vzoru velké obnovy západní společnosti v letech 1945 až 1975, která se ve Francii nazývá „třicet zázračných let“. Ve skutečnosti jsme byli kooptováni jako ekonomická kolonie a politický protektorát Spojených států amerických a severozápadní Evropy, kde se nalézá jádro západní politické moci. Již od sedmdesátých let dvacátého století prochází západní společnost hlubokou krizí projevující se rezignací na produktivní síly kapitalismu a tvořivý potenciál rozumu, zaměřením na finanční spekulace jako hlavní zdroj zisku, konzumním způsobem života, podléhání iracionálním ideologiím a aktivismu, rozkladem školství a celkovým kognitivním úpadkem. Jsme zastínění novými ohnisky civilizačního a technologického pokroku nacházejícími se především v Asii. Tragédie české společnosti spočívá v tom, že v okamžiku, kdy jsme byli připraveni k rozmachu a využití našeho potenciálu, jsme byli strženi do dlouhodobé stagnace ústící do nevědomosti, chudoby a zaostalosti. Dva předchozí prezidenti se navzdory svým osobnostním zvláštnostem snažili tomuto osudnému procesu vědomě či instinktivně bránit či alespoň jej brzdit. Nově zvolený prezident nic takového dělat nebude. Naopak, je poslušným a snaživým nástrojem této „cesty do hlubin noci“.

Proč se ukázaly jako naprosto liché obavy bývalého prezidenta Václava Klause, který se po odevzdání hlasovacího lístku obrátil k příznivcům toho, kdo prohraje, aby nerozpoutali občanskou válku?

V případě vítězství Andreje Babiše bychom se bezpochyby dočkali hysterických davových a mediálních scén, politického bojkotu a odcházení uprostřed inaugurace, vášnivých demonstrací, vystoupení angažovaných umělců a masového nošení placek s nápisem „Babiš není můj prezident“, a to s plnou podporou americké ambasády. V takové vypjaté atmosféře není obtížné si představit, že by kolektivní emoce přerostly do pouličního násilí. Druhá, poražená strana neskrývá své roztrpčení, protože si částečně uvědomuje, jaké fatální důsledky může mít volba Petra Pavla pro budoucnost naší země. Navzdory tvrzení mainstreamových médií jde však o tu rozvážnější a demokratičtější část společnosti, která se neuchýlí k násilí. Jsou to vesměs lidé životních zkušeností a práce, kteří budou jednou uklízet spoušť po současném liberálním establishmentu.

Z tábora poraženého kandidáta několikrát zaznělo, že média, pětikoalice, všichni poražení kandidáti, celá umělecká fronta, sportovci i influenceři hráli proti Andreji Babišovi přesilovku a že se proti těmto silám vyhrát nedalo. Sjednotil předseda hnutí ANO většinu společnosti proti sobě, že ta by klidně proti němu volila i Putina, jak možná i bez nadsázky Andrej Babiš konstatoval?