Začnu třemi sděleními. Ústavní soud odmítl stížnost poslanců hnutí ANO na nižší valorizaci penzí. „V opačném případě by tuto valorizaci nynějším penzistům musely zaplatit jejich děti a vnoučata, protože důchodový systém na to nemá peníze,“ uvedl hlavní ekonom společnosti Cyrrus Vít Hradil. Podle analýzy francouzské společnosti Natixis, která pravidelně sestavuje tzv. Global Retirement Index (globální důchodový index), byla Česká republika za rok 2022 v tomto žebříčku čítajícím 150 zemí na desátém místě. Dá se po jejich přečtení říci: Konec dobrý, všechno dobré?

Ne, není to dobré. A nesouhlasím s panem Hradilem. Nesouhlasím s tvrzením, že stát na to nemá. Jak na to může nemít, když má na to, aby miliardami korun živil neziskovky, které žvaní o nerůstu?

Nesouhlasím s ústavními soudci, že pokud by stížnost poslanců nesmetli ze stolu, stala by se hospodářská škoda. Jsou snad důchodci škodnou? Ne! Jak se může stát „škoda“, když někdo jedná podle zákona? To bych podle stejné logiky mohla tvrdit, že nebudu platit daně, protože placením daní si „působím škodu“ – to totiž z výroku soudu vyplývá.

Ústavní soud tu je od toho, aby řešil, zda právní norma je, či není v souladu s Ústavou; ne aby posuzoval, co je, či není ekonomicky správně, tam jeho pravomoc nesahá. Zde podle mne soud svou pravomoc překročil, protože se pustil do exekutivní moci a začal posuzovat ekonomickou oprávněnost vládního opatření, namísto aby posuzoval jeho ústavnost.

Tvrdím, že stát na důchodce peníze má, jenom je prachsprostě vyhazuje na nesmysly, kterých si váží víc než důchodců.