Jak hodnotíte výsledek komunálních a senátních voleb?

Česká levice páchá politické harakiri. Dopřává si to už příliš dlouho. Teď už jí hrozí, že se z politické mapy vygumuje. Kdo v jejích řadách není na kšeft, mlčet k tomu už nemůže.     

Co to znamená pro budoucnost KSČM?

Rozcestí, na němž přešlapujeme, potrvá už jen krátce. Co se z něj vyvrbí, dolehne i na generace před námi. Buď se z nás stane znovu suverénní a bojovná opozice, z níž bude mít každý tlučhuba vítr. Poptávka po té nabídce roste raketově, a ne že ne. Násobky dnešních hlasů sklidí i ve volebních urnách. Politickou mapu to změní k nepoznání.

Nebo se to, co vyhořelo už ve čtyřech volbách po sobě, „zabetonuje“ i tentokrát. Strejcovina, zamčená v parlamentních lejstrech. Dezerce od všeho, čím se dá opozice rozlišit od eráru. Nářky nad „ukradenými tématy“, zbabranými i naším jménem. Lidem, s nimiž se poměry nemazlí, to nemá co nabídnout. Čím déle to trvá, tím těžší to bude napravit. Pokud s tím nezačneme hned, příště je v sázce i naše parlamentní pozice. Ta v Bruselu a Štrasburku dokonce už za pár měsíců.       

Jak hodnotíte pozici KSČM k vládě Andreje Babiše? Ten řekl, že po listopadu měli komunisty zakázat a že KSČM nemá na vládu žádný vliv…

Chladí snad čísi spánek odjištěná zbraň? Proč nám to neřekne v Otázkách Václava Moravce? Vyrazili bychom mu na pomoc. Pokud tomu tak není, proč potom to mlčení i k řečnění, jaké si musí nechat líbit jen děvečky a čeledíni? Pokud jde o to, že nás „měli zakázat“, premiér ví, proč to říká až teď. Vzít to ta prohibice od podlahy, mohla se týkat i „práva privatizace“. Pak tu však není ani Agrofert. I to jsem však, když jeho otec-zakladatel pronesl vámi citovaná slova, musel říci nahlas já, „marxista na volné noze“. Ti, koho chrání poslanecká imunita, žmoulali čepice mezi koleny. Mlčí i k Babišově větě o nulovém vlivu KSČM na jeho vládu Tady už nejde jen o předklon před vrchností. Tady jde hlavně o to, co říká Babiš sám. Proč nikdo nedementuje ani to? Nebo snad nemá čím?      

Vy jste řekl, že by měla KSČM ve vztahu k vládě přitvrdit. V čem?

Po „přitvrzení“ se pídil redaktor iDNES, který mne zpovídal – a náš rozhovor mimochodem zaznamenal velmi korektně. Já mluvil o potřebě inventury a korekce našeho vztahu k vládě. Zpátky tam, z čeho začínal, se už bohužel vrátit nedá. Ani já se však nepasuji na generála po bitvě. Vést s ANO veřejný dialog – a ne si s ním špitat kdesi v zákulisním šeru – jsem žádal od samého počátku. Dá se to doložit i z médií. Jít touto cestou, opřeli bychom se o většinové veřejné mínění. A právě s ním za zády si toho vynutili mnohem víc.

Lidé však nevidí žádné terno ani v tom, čím jsme svou podporu vzniku vlády podmínili. Čím se to liší od cílů, zapsaných v programu samotného ANO – a také sociální demokracie jako koaličního partnera – natolik, aby levicové veřejnosti neuniklo? Vinit ji z toho, že ty nuance nevnímá, je k ničemu. Podezírá nás ze zištného kompromisu na úkor programových závazků. A to je naše vina.

Hledat „programový průnik“ s fanklubem oligarchy je absurdní. Zabránit comebacku diluviální pravice je naopak zcela legitimní cíl. K němu to ovšem rozhodně nespěje. O víkendu se pravice, upatlaná od loupeže tisíciletí, vrátila k výkonné moci i tam, kde se jí o tom už pomalu i přestalo snít. A právě před tím varovala dvě stanoviska zaslaná členům ÚV KSČM už před hlasováním o našem vztahu k vládě – a pak asi šest neděl před víkendovými volbami. Podepsala je řada územních a základních organizací strany i jednotlivých signatářů. Byly mezi nimi o osobnosti kalibru armádního generála Vacka. Vývoj dal za pravdu nám. Na rautech „pravice bez přívlastků“ bouchaly kartony sektu.

Nemá-li jich být příště ještě víc, náš vztah k vládě musí projít zásadní revizí. Tak, aby KSČM vrátil z předklonu do pozice, která levicového voliče neurazí –  a bude i pevnější hrází proti druhohorní pravici. Efektivní tlak zleva potřebuje i sám premiér. Jak vůči dinosaurům zprava, tak pytli blech ve svých vlastních řadách. Pokud to v KSČM vyhraje změna, o niž usilujeme, vyplní i toto vakuum. V zájmu republiky a „dolních deseti milionů“. S lukulským gustem a bez nároku na odměnu. Tím víc se jí dočkáme od voličů.           

Co Babišova vláda a vojenské mise NATO a KSČM?

Za nesmlouvavý odpor k válkám, vedených pod fanglí NATO, nás roky volili i lidé, kteří s námi v lecčem jiném nesouhlasili. Piruetami chytré horákyně, vytáčenými kolem vojenských misí, přicházíme i o ně. Necucám si to z prstu. Stovky těch rozhořčených mailů si našly cestu i ke mně. Já měl tu troufalost navrhovat jiný postup. Ptát se premiéra „na kamery“, je-li připraven se zavázat, že se bude řídit aspoň ustavujícím dokumentem samotného NATO, Washingtonskou smlouvou z dubna 1949, která se zapřísahá už v prvém článku, že bude ctít Chartu OSN. A ta zase uvádí, že vojenskou sílu lze použít pouze proti vnějšímu napadení nebo na základě rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN.

Nabízely se i jiné možnosti. Ani ty nezmiňuji až teď. Například žádat, že vojenský rozpočet nesmí růst rychleji než výdaje na důchody a sociální programy, zdravotnictví, školství či vědu a výzkum. A ukázat lidem zároveň i to, oč nižší je podíl těchto kapitol ve státním rozpočtu oproti „starým zemím“ NATO. Tohle by ocenily minimálně statisíce seniorů, kteří dřív volili nás, a teď se shlédli v ANO. Ladem však zůstaly ležet i tyto šance. Spousta lidí našemu postoji přestala rozumět i v tom, co je naším „rodinným stříbrem“ a musí jím být i nadále. Spočítali nám to i v soutěži o komunální zastupitelstva, a ne že ne. Přestaňme si lhát do kapsy.