Epidemie ustoupila, opatření se uvolňují. Koncem dubna jste na blogu psala o tom, že by budoucí doba měla být o novém Česku „poté“. Je už „poté“? A jak jsme vkročili do „nového Česka“?

Do doby „poté“ se pozvolna probouzíme, a asi je to velmi individuální. Každý se s obdobím COVID-19 setkal jinak, ať už v rámci rodiny nebo práce, a tak i ta doba poté je pro každého jiná. Tedy ano, doba poté již nepochybně je, jen je pro každého jiná. Není však zcela jasné, zda je to skutečně už za námi, nebo je to jen pauza. Uvidíme.       

Odeznívá panika z ohrožení zdraví, debatuje se o způsobu uvolňování opatření. V jedné věci ale panuje shoda, a to že jsme v krizi a teprve budeme sledovat, co všechno přinese. Myslíte si, že proti ní budou odolnější ti, kteří ještě pamatují 70. a 80. léta? Anebo 90. léta, kdy se mnohým také nevedlo dobře? 

Zase – je to velmi individuální. Určitě však lze říct, že lépe vše snášeli lidé střední a starší generace, kteří byli na různá omezení zvyklí, plus cítili se i více ohroženi, než mladí, kteří naopak byli zvyklí, že mohou kdykoli všechno. Typicky to bylo u pár týdnů zavřených hranic. Starší tomu tleskali, protože cítili právem ze zahraničí nebezpečí, mladí naopak nervózně protestovali, dokonce jsem četla výrok o „právu na emigraci“, což je v dnešní Evropě úsměvné. Stalo se z toho politikum, což racionalitě škodilo. Prostě taková lekce, kterou nikdo nečekal a která v plné nahotě ukázala, jak jsme zhýčkaní dobou. Řešíme banality typu zahnutí okurek, desítek pohlaví a nemožnost mít vlaječky na stole, a najednou pandemie ohrožující životy. Ve které mimochodem EU totálně selhala.