Epidemie ustoupila, opatření se uvolňují. Koncem dubna jste na blogu psala o tom, že by budoucí doba měla být o novém Česku „poté“. Je už „poté“? A jak jsme vkročili do „nového Česka“?

Do doby „poté“ se pozvolna probouzíme, a asi je to velmi individuální. Každý se s obdobím COVID-19 setkal jinak, ať už v rámci rodiny nebo práce, a tak i ta doba poté je pro každého jiná. Tedy ano, doba poté již nepochybně je, jen je pro každého jiná. Není však zcela jasné, zda je to skutečně už za námi, nebo je to jen pauza. Uvidíme.       

Odeznívá panika z ohrožení zdraví, debatuje se o způsobu uvolňování opatření. V jedné věci ale panuje shoda, a to že jsme v krizi a teprve budeme sledovat, co všechno přinese. Myslíte si, že proti ní budou odolnější ti, kteří ještě pamatují 70. a 80. léta? Anebo 90. léta, kdy se mnohým také nevedlo dobře? 

Zase – je to velmi individuální. Určitě však lze říct, že lépe vše snášeli lidé střední a starší generace, kteří byli na různá omezení zvyklí, plus cítili se i více ohroženi, než mladí, kteří naopak byli zvyklí, že mohou kdykoli všechno. Typicky to bylo u pár týdnů zavřených hranic. Starší tomu tleskali, protože cítili právem ze zahraničí nebezpečí, mladí naopak nervózně protestovali, dokonce jsem četla výrok o „právu na emigraci“, což je v dnešní Evropě úsměvné. Stalo se z toho politikum, což racionalitě škodilo. Prostě taková lekce, kterou nikdo nečekal a která v plné nahotě ukázala, jak jsme zhýčkaní dobou. Řešíme banality typu zahnutí okurek, desítek pohlaví a nemožnost mít vlaječky na stole, a najednou pandemie ohrožující životy. Ve které mimochodem EU totálně selhala.     

Ještě ocituji váš blog. „Hledejme naději a její nositele. Všude, kde to půjde. A až je najdeme, postavme se vedle nich a dejme jim naši občanskou sílu. Tím, že je vyšleme do Parlamentu a na ten Pražský hrad. A na podzim ty osvědčené a naděje plné do krajů. Jen tak oživíme zraněné Česko. Naše Česko.“ Do jaké míry jsme se podle vás zranili? Dokážeme se smířit případně s trvalými následky? Hrozí nám?

Nositelé naděje jsou důležití víc, než si myslíme. Těch, kteří rozdmýchávají nenávisti, rozdělují národ, vytvářejí situace, které logicky v rozdělení vyústí, těch máme zástupy. Ale lidí, kteří by dokázali stoupnout k mikrofonu a přijít s něčím pozitivním, nadějným, perspektivním, a současně stmelujícím, zkrátka mít autoritu a přinést i naději do budoucna, tak to je zatím podpultové zboží. Stalo se módou být proti čemukoliv a proti komukoliv… ale to není program. Mohu taky svolat do Prahy demonstraci proti špatným zákonům, rozdrtit je, a dala bych to spatra, ale co dál? Pokud by mi nešlo jen o ten potlesk davu, protože každý, kdo je proti někomu či něčemu, sklidí potlesk, musela bych hned představit plán – třeba desatera nových zákonů, které nahradí stovky jiných. Pak by to z mého pohledu mělo smysl. Je to jako ta scénka z Dovolené s Andělem – radit umím, ale hrát ne, říká Josef Kemr. A my potřebujeme hráče – těch, co umí radit, máme nadbytek.