Ukrajina teď trochu zmizela z centra geopolitického dění a v médiích se o ní tolik nepíše. Jak na tom ta země teď je? Hovoří se o tom, že v některých parametrech se pomalu blíží africkým rozvojovým zemím, infrastruktura a ekonomika je rozpadlá a léta se do ní nic neinvestovalo, vysoká nemocnost, obrovský úbytek obyvatelstva, lidé bez práce...

Na tom, že Ukrajina se téměř vytratila ze západních médií, není nic divného. Současný stav této druhé nejrozlehlejší evropské země je takový, že o něm optimisticky mohou referovat jen oficiální ukrajinská média. Ostatní raději mlčí.

Vysvětlení přinášejí některé statistické údaje – výše HDP na obyvatele odpovídá spíše africkým (Maroko, Angola) či chudým asijským či latinskoamerickým zemím (Filipíny, Guatemala), hůře je na tom v Evropě jen Moldavsko. Ekonomickým poměrům odpovídá i zdravotní stav obyvatelstva, zejména rozšíření některých nakažlivých nemocí, které ji řadí mezi rozvojové země. Došlo ke katastrofálnímu úbytku obyvatel. V roce 1991 žilo v tomto státě 52 milionů občanů, vloni (po odtržení Krymu) jen 42 milionů.

Někteří ruští politologové mluví s nadsázkou o afrikanizaci sousední země. Kromě výše uvedených statistických údajů o ekonomice a zdravotním stavu populace se odvolávají i na míru korupce a kriminality, vznik soukromých armád jednotlivých oligarchů, rozpadající se infrastrukturu a selhávající stát. Mají pravdu v tom, že v posledních letech vývoj na Ukrajině připomíná situaci v bývalých koloniích, třeba v subsaharské Africe.

Jak to vypadá s možnou federalizací Ukrajiny či případně s jejím rozpadem?

Současná vláda v Kyjevě považuje každou zmínku o federalizaci za trestný čin a tvrdě prosazuje centralizovaný stát. Kvůli národnostním menšinám na svém území má velmi napjaté vztahy téměř se všemi sousedními zeměmi – nejen s Ruskou federací, ale také s Maďarskem, Polskem, Rumunskem, Moldavskem a Běloruskem, jedinou čestnou výjimkou je Slovensko. Čas pro klidnou federalizaci Ukrajiny už Kyjev promeškal, proto je rozpad státu již možný.

A nehrozí tedy, že si Ukrajinu rozporcují ty země, které její jednotlivé části historicky vlastnily?

To, co bylo před rokem 2014 nepředstavitelné, se posunulo do kategorie pravděpodobného scénáře. Geografickou podobu samostatné Ukrajiny vytvořili dva sovětští státníci: Stalin k ní připojil původně československé Zakarpatí (Podkarpatskou Rus), rumunskou Bukovinu, polskou Halič a přilehlé oblasti dnešní západní Ukrajiny, Chruščov k tomu přidal Krym.

V Kyjevě by si proto měli dát pozor, aby probíhající desovětizace Ukrajiny neměla mezinárodněprávní důsledky. Ruská anexe Krymu ukázala, že tato hrozba existuje. Ochrana národnostních menšin je silný argument. Proti tomuto možnému vývoji však hovoří jeden velmi silný racionální argument – obnova zdevastovaného území by byla příliš drahá, takže si každý tu anexi určitě rozmyslí, stejně jako Rusko s Donbasem.

Jak vypadá politická scéna na Ukrajině a nálada obyvatelstva? Tomáš Haas upozorňuje, že je oslavován Bandera či nacisté...

Nejde jen o vypjatý západoukrajinský (haličský) nacionalismus, který se docela logicky vrací ke svým nacistickým kořenům a tradicím, kdy oslavují nejen Stěpana Banderu, ale i divizi SS Galizien. Stejný problém – z našeho pohledu – vidím i na východě, kde v jistém smyslu došlo k rehabilitaci Stalina, takže boje v Donbasu jsou nejen geografickým, ale také ideologickým návratem do času druhé světové války. Vlastně jde o souboj dvou idolů, Stalina s Banderou...

V čem je pro nás Ukrajina negativním vzorem? Je něco, co se děje na Ukrajině a může se to stát či u nás, či vidíme již některé prvotní znaky toho?

Plíživá ukrajinizace české politiky a ekonomiky už nějakou dobu probíhá. Mezi českými politickými stranami se také objevily ‚podnikatelské‘ politické subjekty hájící zájmy svých majitelů – nejprve Věci veřejné a poté ANO – potvrzující oligarchizaci naší politické scény. Tradiční politické strany se tomuto trendu přizpůsobily, takže se změnily na stejné nástroje v boji o moc, jen jejich vlastnictví je méně průzračné.

Vše směřuje k tomu, že také u nás se ve stále větší míře budou privatizovat zisky a socializovat ztráty. Ukrajinská oligarchie dlouhá léta řídila zemi jako svou firmu, proto vybrané daně považovala za svůj zisk, důsledkem je kolabující stát neschopný plnit své základní funkce. Zatím ještě máme možnost se z krize na Ukrajině poučit a zvrátit negativní vývoj.

Existuje ještě jeden rizikový moment, kterým je přítomnost radikálních ukrajinských nacionalistů u nás. Na demonstracích proti našemu prezidentovi vlají pravidelně ukrajinské vlajky. Migrace občas znamená import cizích konfliktů a cizích způsobů jejich řešení...

Od června má mít Ukrajina s EU bezvízový styk. Co to přinese? Nehrozí exodus Ukrajinců či jejich masová imigrace k nám? Nemůže nás to nějak ohrozit? Že by třeba Ukrajinci legálně či nelegálně zaplavili pracovní trh a tak dále a tak dále...

Ukrajinský prezident Petro Porošenko odhaduje, že po zavedení bezvízového styku počet osob, které každý den překročí hranice EU, stoupne ze současných 100 000 na 120 000. To by nás neohrozilo. Ovšem existuje průzkum, při kterém se Ukrajinců ptali, co by dělali při prudkém zhoršení ekonomické situace v jejich státě. 60 % mladých lidí odpovědělo, že by odešli do zahraničí. To už by mohl být docela vážný problém, na který se musíme připravit. Vývoj na Ukrajině činí tento katastrofický scénář docela pravděpodobným.