„Obsah je velmi pestrý a jako celek podává nevábný obraz odvrácené tváře celého systému trestního řízení v polistopadové České republice. Ve svém celku upozorňuje na nemilou skutečnost, že přehmaty orgánů činných v trestním řízení působí ohromné škody jednotlivcům, rodinám, pracovním kolektivům, ale i státu, jenž na odškodnění obětí v posledních letech vyplácí více než 200 milionů korun ročně. K tomu je ovšem třeba připočíst stamilionové náklady na vadná trestní řízení,” napsal ke knize Zdeněk Jemelík. 

Publikaci nechtěně udělal reklamu i předseda hnutí Přísaha Robert Šlachta. Ten byl totiž přesvědčen, že kniha byla vydána jako kompromitující materiál. 

Na tiskové konferenci, kterou ke knize minulý rok svolal, uvedl: „Ale po tom, co dnes vyšlo, a co mám další informace, které se kolem této kauzy začínají hromadit, když někdo chce – vůbec, kdo investuje peníze do této knížky? 400 stran, videa. Ten, když někdo nechce říct, kde na to bere – a má být týden před volbami. Tak říkáme jednoznačně, že tato kniha má ovlivnit volby a má ovlivnit pozici Přísahy.“

„Hnutí Přísaha vylučuje spolupráci s lidmi, kteří stojí za snahou o likvidaci Šlachty, o likvidaci Přísahy. Jsem si naprosto jist, že o činnosti těchto lidí, kteří jsou napříč spektrem, ví jak pan Babiš, tak pan Okamura. Když pan Babiš říká, že ví naprosto o každém člověku, který v jeho hnutí... Co se děje a vlastně řídí úplně všechno. Jsem přesvědčen, že je důležité zjistit, kdo za tou kauzou stojí, kdo ji objednal,“ uvedl Šlachta dále.

Kniha, která nakonec vyšla, rozhodně o Šlachtovi celá nebyla. Byla zde uvedena celá řada dalších kauz. 

Rok se s rokem sešel a publikace Zločiny beze zbraní má pokračování. Hlavní autorkou je opět Marie Formáčková, jejíž odpovědi na naše otázky přinášíme pro čtenáře PL.

Marie, pokud jde o první díl, byl úspěšný? 

Na tuhle otázku se těžko odpovídá, protože měřítka úspěchu mohou být různá. Ptáte se na čtenost, na prodejnost nebo na společenský zásah? 

Tak třeba čtenost a prodej. 

Knihy to mají dnes těžké, už jsem jich napsala hodně, takže mohu srovnávat, a mám pocit, že v současné době to je s knížkami problematické. Lidé mají jiné starosti, než si kupovat knížky, ale na druhé straně potřebují nějakou naději, povzbuzení a uklidnění, což jim knihy mohou poskytnout, Ta naše mezi ně naštěstí patří, postavila se na stranu těch, jimž bylo ukřivděno a nebojí se ukázat na ty, kteří ublížili. 

Máte nějaké pozitivní ohlasy na knihu? Psali jste přece proto, aby se ve společnosti něco změnilo. Plní první díl knihy tento cíl? 

Určitě ano. Po vydání prvního dílu se strhla spontánní vlna ohlasů, dostala jsem spousty mailů a dopisů, kde se mi lidé svěřují se svými příběhy, které jsou hodně podobné těm, o nichž píšeme v knížce. Opravdu není příjemné zjištění, pod kolika nespravedlivými rozsudky je naše justice podepsána. Já vím, že „postiženým“ pomůže, když se jejich příběh zveřejní, ale kdybychom měli vyhovět všem nespravedlivě odsouzeným, museli bychom podobnou knihu vydávat několikrát do roka. Ale jsem ráda, že jsme se do toho pustili. Je devastující žít s nálepkou kriminálníka, ničí to životy nejen aktérů kauz, ale také jejich blízkých. Díky knize mají v rukou aspoň něco, co mohou ostatním ukázat a říct: „Tak si to přečtěte!“ A možná se může i něco změnit, protože knihu od nás dostali poslanci, senátoři a ministři. Samozřejmě jim dáme i druhý díl. 

Je v knize opět něco o Robertu Šlachtovi?

Ano, je, ale jen v souvislosti s jeho aktivitami. Opět to není kniha o něm, jak se domníval u prvního dílu. Nejde nám o něj, ale o systém, jehož byl součásti.  

Co tedy obsahuje druhý díl knihy? Jaké kauzy tam najdeme?

V knize je celkem sedm případů, tedy více než v prvním dílu. Kromě toho obsahuje vyhodnocení vývoje kauz z prvního dílu. Samozřejmě je to zase jenom malá část reality, ale vybrali jsme takové případy, které ve společnosti svého času rezonovaly, a některé jsou aktuální stále. Najdete v ní příběh únosu Pavla Buráně, mediálně známou Beretu, dlouhou cestu ke spravedlnosti Vlasty Parkanové, kontroverzní prezidentskou milost udělenou Miloši Balákovi, kauzu tajné služby Zdeňka Blahuta, jízdenkový případ Ivo Štiky, brněnský Krov a samozřejmě také Čapí hnízdo. 

Co vy osobně považujete za srdeční kauzu? Tedy co je váš nejoblíbenější příběh, který by si měli čtenáři přečíst? 

Ani jeden z těch příběhů nemohu označit za svůj oblíbený. Soucítím s těmi, na které bylo nespravedlivě ukázáno a jejich život se ocitl v troskách. Osobně mě velmi zasáhl případ Vlasty Parkanové, s níž jsem jako novinářka několikrát dělala rozhovor a vím, jak byla poctivá a nezištná. Šokující pro mě byla i kauza únosu Pavla Buráně. Když jsem ho zpovídala, nemohla jsem uvěřit, že je v naší zemi vůbec něco takového možné. Někoho unést a násilím ho donutit vzdát se toho, co léta budoval, je šílené. Ale daleko šílenější mi připadá, když soud rozhodne, že se nic takového nestalo, ač důkazy existují. Navíc byl čin dvakrát odsouzen, ovšem ten vyšší to prohlásil za báchorku. Nikdy jsem se s něčím podobným nesetkala a pořád si kladu otázku, proč tak soudce rozhodl. Nechtělo se mu spis číst? Měl špatný den? Byly v tom osobní důvody? Jistě, i soudci jsou jenom lidé, ale kam jít pro spravedlnost? Mám pocit, že často zbývají jen ony pověstné boží mlýny. 

Nebo Čapí hnízdo. O něm se píše a mluví ve všech médiích, člověk má pocit, že jde o něco monumentálního, ale když se s celým příběhem seznámí, tak laik žasne a odborník se diví. Ostatně, čtenáři budou moci sami posoudit, o čem toto mnohaleté drama vlastně je. 

Příběh únosu byl i v prvním díle. Jednalo se o bratry Lebánkovy. Podobají se ty příběhy nebo spolu nějak souvisí? 

Souvisí spolu snad jen tím, že jsou oba ze stejného kraje. Trochu to vypadá, že na Zlínsku patří únosy mezi běžné podnikatelské praktiky. Když nad tím přemýšlím, je tam ještě něco společného, a to podivný přístup soudu. Důsledek je ale stejný. Tragédie. Mimochodem do rozhodnutí soudu se odvolal státní zástupce a teď v prosinci soud znovu zasedá, tak uvidíme, jak to celé dopadne.  

Když jsem knihu prolistovala, všimla jsem si, že se v ní píše i o známém spolku Šalamoun, ten je považován za bojovníka za spravedlivou justici. Spolupracujete nějak s tímto spolkem? 

Náš kolektiv a kniha samotná na kauzy jen fakticky upozorňuje, ale neřešíme je, nejsme soudci, nemáme na to prostor, zatímco Šalamoun, to je něco jiného. Ten je v první linii a je jakousi záchrannou sítí pro ty, kteří padají do propasti. Potěšilo nás, že se Šalamoun ujal jednoho případu, a to právě únosu Pavla Buráně. 

Nezbývá než nové knize popřát hodně čtenářů. A aby pomohla rozšířit toto téma mezi lidmi. Chtěla byste něco říci čtenářům na závěr, třeba nějaký vzkaz? 

Ano, chtěla bych čtenářům říct, aby nebyli lhostejní a aby nežili v iluzi, že se jich podobné případy netýkají. Spravedlnosti není nikdy dost, nevyjde na všechny a občas se na někoho ukáže neprávem. Ale nikdy nesmíme ztrácet víru ve spravedlnost a naději, že se pravda jednou ukáže. Jen se nesmíme vzdávat a uhýbat z cesty těm, kteří škodí a ubližují. Naopak je třeba se jim postavit, protože jinak by se na tomto světě ani nedalo žít.