Jedná se o zvýšení koncesionářských poplatků a řeší se, zda by vlastně ČT měla vysílat zábavné pořady. Občané se diví, co je to za „veřejnou službu“, když to dělají i komerční televize. Své k tomu ale říká i ředitel ČT Jan Souček. Argumentuje, že třeba StarDance je formát vyvinutý BBC a že aby ČT mohla diváka „vzdělávat“ a „kultivovat“, musí si ji divák nejprve pocitově zamilovat skrze zábavu. Matěj Hušek z představenstva Seznamu zase tvrdí, že bez zábavné tvorby by ČT neměla „výtlak“. Tak jak je to s tou „veřejnou službou“?

Britská BBC, to už je taková tradiční legitimizační formule. Veřejnoprávní zaklínadlo. Má ovšem svoje opodstatnění. To vychází ze samotné historie a geneze veřejnoprávního vysílání v Evropě. Evropa, na rozdíl od USA, šla cestou veřejné služby a koncesionářských poplatků, nikoli cestou výhradní komerce, konkurence a volného trhu, tak typické právě pro Spojené státy americké. BBC pak byla po celé 20. století skutečně doménou jisté kvality, a to i pro pevně zavedené, respektované a transparentní standardy redakční politiky a práce. Ty byly i jistým vzorem a ideálem pro veřejnoprávní model v ČR po roce 1989. Ten pojem ideál je tady pak i docela důležitý.

Britské veřejnoprávní standardy se do ČT, zejména do jejího zpravodajství a aktuální publicistiky, totiž pokusil zavést i dlouholetý redaktor BBC, pozdější „zimní ředitel“ ČT Jiří Hodač. Zaměstnanci ČT přezdívaný Marťan. Jeho, na domácí poměry, velmi problematický pokus o změnu poměrů v největším a nejvlivnějším národním veřejnoprávním médiu, včetně jeho personální politiky, poznamenal nejen ČT, ale i celou národní mediální krajinu, a to na celá dvě desetiletí. Ano, mluvím o tzv. vánoční krizi – o rebelii v ČT, a to na přelomu let 2000 a 20001. Osobně soudím, že právě tahle situace významně, dlouhodobě pak spíše i negativně, ovlivnila charakter veřejnoprávní televize.

To vše ve vztahu k vlastnímu publiku i k politické elitě země. Tehdejší eticky i profesionálně velmi sporné události nebyly nikdy jasně pojmenovány. A to ze strany zúčastněných redaktorů, a také i některých politiků. Ti situace využili i pro vlastní politický boj, prospěch. Došlo k „tiché dohodě“ mezi pragmatiky i idealisty na straně redakcí ČT a politiky. Ta vztahy určuje i dnes. Pro ilustraci, tehdejší místopředseda Zemanovy vlády Rychetský kritické hlasy na adresu ČT uklidnil výrokem, že, obrazně řečeno, je potřeba vzporu nejdříve potlačit, věšet se bude až později.

Karel Schwarzenberg zase tvrdil, že televize, veřejnoprávní ČT, patří těm, kdo v ní pracují. Ač jsem tehdy byl externím zaměstnancem zpravodajství ČT, přesně v den, kdy události začaly, jsem odjel na dlouhodobě plánovanou, soukromou cestu do Brazílie. Vrátil jsem se, shodou okolností, až po třech týdnech. Přesně na den, kdy akutní fáze televizní krize i skončila.