„Anglie měla na vybranou mezi válkou a hanbou, zvolila hanbu a bude mít válku.“ Tuhle už okřídlenou větu řekl Winston Churchill po podepsání mnichovské dohody před osmdesáti lety, ale platila vlastně ještě víc pro československého spojence, Francii. Jeho slova se do puntíku vyplnila a „dohoda“, častěji označovaná za mnichovskou zradu či mnichovský diktát, hodně poškodila důvěru Čechoslováků v západní mocnosti, což se projevilo hlavně po skončení druhé světové války.

Nereprezentativní jednání

„Německo, Spojené království, Francie a Itálie vzhledem k dohodě, které již bylo dosaženo ve věci odstoupení území Sudet Německu, ujednaly následující podmínky uvedeného odstoupení a opatření z něj vyplývajících, a touto dohodou se zavazují k učinění opatření nezbytných k jejímu naplnění.“ Tak začíná právnicky šroubovaným jazykem text mnichovské dohody, po němž následují podmínky postoupení našeho území. Pro úplnost, shodli se na tom Neville Chamberlain z Británie, Édouard Daladier z Francie, Adolf Hitler a Benito Mussolini. Z ČSR se tak stal v roce 1938 mrzák, který později zašel na úbytě.

„Konference byla nechutná tím, že na ni nebylo přítomno Československo a že tam nepozvali pátého z velkých evropských hráčů, tedy Sovětský svaz. Proto vlastně dostala nereprezentativní charakter. Ale přesto pak trvalo dlouho, než se podařilo její výsledky anulovat,“ podotýká bývalý novinář Zdeněk Čech s tím, že „Hitler byl velmi zdatný vyjednavač. Vždyť si vzpomeňme, jak obratně kličkoval v bludišti mezinárodní situace a diskutabilní loajality některých německých generálů. Důležité ale bylo, že Francouzi ani Britové zoufale nechtěli zavést své země do další velké války. A radši führerovi ustoupili. Vždyť také Hitler, když zůstal sám se svými věrnými, s pohrdáním prohlásil, že měl před sebou samé nuly.“

Krásná sebevražda

Kdyby šlo po Mnichovu v roce 1938 osamocené Československo do války, spáchalo by podle většinového názoru vojenskou sebevraždu. „Ano, je to sice rouhačské, ale někdy může i sebevražda mít svou velkolepost. Například smrt Jana Lucemburského v bitvě u Kresčaku. Nebyla přece ničím jiným než okázalou sebevraždou rytířského, ovšem tehdy už slepého krále. Věděl přece, že jede zemřít. V osmatřicátém byli mnozí naši vojáci odhodláni bojovat za každou cenu, a nakonec se po Mnichovu někteří z nich zastřelili. Například četař Arnošt Hrad, zástupce velitele pěchotního srubu S-14. A když ještě před Mnichovem dostávali vojáci možnost, aby odešli z první linie, udělalo jich to jen pár. Ostatní byli připraveni, bude-li potřeba, bojovat až do konce. Na druhou stranu, v čase, kdy naše armáda vyklízela pohraničí, byl na mnoha vojácích patrný pocit úlevy. Což je ovšem logické. Věděli, že nyní nezemřou,“ dodává k tomu Čech.

Na české obyvatelstvo dopadl pak Mnichov velmi tvrdě. Byl to šok! Ihned potom nastalo vyhánění Čechů a Židů z odstoupeného pohraničí a na útěku se k nim přidávali i němečtí antifašisté. Utečenci nakládali svůj majetek na vozy, do automobilů a železničních vagónů a prchali do své zmenšené vlasti. „Nicméně je třeba říct, že sice spousta Čechů odešla, ale někteří svůj majetek neopustili. Byli i tací, kteří přijali německé občanství a museli rukovat do války. Těm pak coby padlým vojákům wehrmachtu vyklovaly někde na poli oči vrány,“ doplňuje Čech. Tragédie tudíž hrozila všem. Těm, jež odešli, i těm, kteří zůstali...  

Neplatnost a neznalost

„Popravdě řečeno, komunisté přestali být u nás v letech 1937 a 1938 bráni jako státoborná strana. Oni zřejmě opravdu upřímně chtěli s Německem bojovat. Pokud vím od ruských historiků, tak ale po Mnichovu při poradě v Moskvě došel Stalin k názoru, že Rusko nyní už vlastně Československu vojensky pomoci nemůže. Vždyť v takovém případě by se Sovětský svaz postavil mnichovskému rozhodnutí čtyř mocností a poštval by je tím proti sobě. Nebylo by potom už tak složité označit SSSR za agresora. A postavení komunistické velmoci bylo tehdy v Evropě dost sporné, nikdo ji nechtěl,“ říká Zdeněk Čech.

Norimberský soud prohlásil v roce 1946 mnichovskou dohodu za neplatnou, protože trpí nedostatkem vůle. Vždyť v době jejího uzavření nemělo Německo ani v úmyslu ji dodržet. Navíc byl přece už v roce 1937 vypracován vojenský plán úderu proti Československu, nazvaný v Německu Fall Grün. O tom, že už ale historie spjatá s druhou světovou válkou nezajímá příliš naši dnešní mládež stejně jako střední generaci, svědčí bohužel některé průzkumy. Ze šetření pro organizaci Post Bellum, uskutečněného na jaře 2018 agenturou NMS Market Research, vyplynulo, že téměř padesát procent dotázaných Čechů neví, co se vlastně v roce 1938 stalo.