Jediné, co by z minulého režimu vrátil, je česká dechovka, pohádky a lidové písně. Podle něj jsme je za 25 let téměř zničili. A komunisté v současné politice? Jsou tam už od revoluce.

V letech 1968 až 1969 jste pracoval ve Velké Británii na hudebních projektech a pak jste se vrátil do Čech vlastně chvíli po obsazení Ruskem. Proč?

Vrátil jsem se přesně poslední den v září v šedesátém devátém, protože bylo řečeno, že kdo se nevrátí do toho dne, tak už se nikdy nebude moci vrátit do Československa. Nechtěl jsem, aby bylo smutno mým rodičům, kteří by mě nikdy neviděli a zkomplikoval bych život sestře, která tehdy chodila na jedenáctiletku.

Navíc jsem vlastenec a v té době jsem poslouchal Bohuslava Martinů, který toužil po návratu a pak zemřel, takže jsem si myslel, že budu bez naší země strádat. Vrátil jsem se, hned další den zavřeli hranice. Kamarád mi tehdy říkal, ať nejezdím, že za pár let se zase budu moci vrátit. Ale já jsem ho neposlechl a později už nebylo možné vycestovat.

Působil jste léta v Českém rozhlase jako hudební redaktor, jak dlouho?

Začal jsem v sedmdesátém čtvrtém a pracoval jsem tam až do revoluce.

Cítil jste někdy ve své práci tlak komunistů? Na to, co nesmíte hrát a podobně?

Nikdy jsem nebyl straník a nebyl jsem ani na seznamech, nikdo mě neotravoval, oni potřebovali, aby byl na mém místě odborník. Pak jsem měl na Vltavě, která tehdy začínala, udělat pořad pro mladé. Vybudoval jsem pořad Rytmus, který se stal nejposlouchanějším a mapoval zahraniční punkovou scénu. Troufnul jsem si na šestidílný pořad o britské punkové scéně a pak si mě zavolali. Mého šéfa si nejdříve pozval kovaný komunista Antonín Dvořák, pamatuji si, jak vyšel úplně zelený z té jámy lvové a řekl, že víc pro mě už nemohl udělat.

Vešel jsem tam a nikdo se na mě ani nepodíval, vypadalo to na vyhazov. Co to tam hraješ za prasárny, dobytku? Ptali se mě. Odpověděl jsem, že mi dali za úkol připoutat mladé lidi k pořadu a já musím nabídnout, co je v hudbě nového. Hodiny na mě řval, pak mě poslal do patřičných míst a nechali mě být.

Takže jste dál pouštěl do rádia punk z Anglie?

Když  si tehdy člověk postavil hlavu, tak si názor uhájil, dříve to šlo. Jenže pak přišli mladí úhoři a to už bylo horší. Třeba jsem natočil pořad o Pražském výběru, následně byli v Hradci Králové zatčeni StB. Rychle jsem běžel zařídit, aby díl o nich běžel hned tu neděli. Tvrdil jsem, že tu další potřebuji pro něco jiného volnou a musím je pustit dřív. Hned v pondělí je zakázali. Nemohl jsem přece tušit, že je zakáží (smích). Jinak jsem byl jeden z mála v hudební redakci Českého rozhlasu, kdo nebyl komunista.

Jak jste vnímal revoluci v listopadu 1989?

Já věděl ze zahraničí, kam to s kulturou půjde, takže jsem necinkal. Za bolševika mohli všichni a jen pár jich nesmělo. A teď je to tak, že v rádiu hraje šest interpretů a ostaní se tam nedostanou. To platí i o televizi a médiích. Pro mě v demáčích hráli vynikající muzikanti a ti se nikam nedostali. Věděl jsem, kam to dospěje. Zažil jsem ještě konec šedesátých let, kdy vycházela světová literatura, obrovský posun tvroby byl Semafor. A byla to věc myšlenky, tvorby, citu. Co nastalo potom, je jenom sprostý kšeft a nic jiného. Když v tvorbě není jakási nadstavba, srdce a zodpovědnost, tak to není ono.