Pane prezidente, bavili jsme se o Havlovské nepolitické politice, která se zhmotnila do moci politických neziskovek. Tento systém chce snad stále vláda zprůhlednit, aby bylo jasné, odkud berou peníze a kde pro stát pracují. Celý ten proces je spojen s šílenou kampaní, například v podobě hnusné kampaně proti poradkyni premiéra Natálii Vachatové. Jak ten mediálně-neziskovářský protiútok či obranu vnímáte?

Je to obrana formou protiútoku, který je nesmírně silný. Ti lidé jsou zavilí a nenávistní, protože se jim sahá na zoubek. Mysleli si, že po roce 1989 ovládli společnost, že je jejich a mohou si s ní dělat co chtějí. Proto byl takový odpor všech havlistů proti Klausovi, protože měli pocit, že jim ukradl jejich sametovou revoluci. Je to stále stejná historika. Společnost teď zhrubla, takže používá silnější výroky. Debata ale byla od počátku identická a přesně stejnou debatu jsme vedli v roce 1990 a dále. Je to pořád o tomtéž. O lidech, kteří chtějí být vyvolení, a ne zvolení. Jde o víru v oprávněnost intošů, intelektuálů a kulturtrégrů nejrůznějšího typu, aby vedli a řídili dnešní společnost. 

Když vidím, jak Milion chvilek bral za hlavní eso své akce na Letenské pláni Zdeňka Svěráka, musím dnešním lidem říkat, že pro někoho mého typu byl v posledních dvou desetiletích před rokem 1989 tento člověk symbolem komunistického režimu. Byl tím, kdo z bývalého režimu nejvíc profitoval a nejvíc ho de facto reprezentoval. Ano, někteří řeknou, že je to vtípek, protože režim nejvíc reprezentoval Husák a další, jenže ti byli mimo náš obzor. Věděli jsme, že na Husáka nemůžeme dosáhnout a zítra ho svrhnout. Pro nás byl symbolem a nepřítelem člověk, který se velmi výrazně promenoval v kultuře. Nešlo o nějakou hlubokou kulturu, ale jakousi popkulturu. Svěrákové byli vždycky popkultura a my, kteří jsme milovali filmové kluby, jsme žádného Svěráka nikdy nesledovali. Skutečnost, že se tento člověk odváží být tváří Milionu chvilek na pražské Letné, to je pro mě opravdu smutné.