Pane doktore, námětem veřejné diskuse je ve stále větší míře svoboda projevu a tendence směřující k jejímu pomalému ukrajování. Na veřejnost čas od času proniknou zprávy o lidech, kteří byli například vyloučeni z možnosti někde diskutovat, anebo dokonce za projevované názory či účast na „nevhodné“ akci přišli o práci. Pakliže se to stane lidem, kteří nemají možnosti svůj příběh zpropagovat v médiích, mohou se na váš úřad obracet? Do jaké míry jim můžete pomoci?

U nás nemáme instituci, která by se zabývala monitorováním lidských práv, resp. jejich dodržováním. Ombudsman to podle zákona být nemůže, protože jeho činnost je primárně zaměřena na vztahy úřadů a občanů. Navštěvujeme sice místa, kde jsou občané omezeni na svobodě (věznice, zdrav. zařízení), a pokud by zde k nějakému ohrožování práv docházelo, neunikne to naší pozornosti. Na straně druhé jsme jediným orgánem, který může nezávisle posuzovat problém diskriminací, a pokud by někdo byl diskriminován, tedy by mu byla upřena práva např. pro příslušnost k národu, rase či náboženství, určitě bychom se tím zabývali. Nyní se připravuje zákon, který by institut veřejného ochránce práv změnil v NHRI, tedy v lidskoprávní organizaci  na ochranu lidských práv. To by bylo něco zcela jiného.

Ombudsman Křeček je členem odborné poroty cen svobody projevu, které vyhlašuje Společnost pro obranu svobody projevu. Veřejnost může nominace podávat ZDE.

Podle řady výrazných osobností je v naší zemi šířena cenzurní, či dokonce totalitní atmosféra. Kritika opatření jako Green Deal je ministrem vlády označována za podporování zájmů Kremlu, protestující zemědělci obávající se o existenci svých podniků jsou premiérem označováni za proruské, a tak by se dalo pokračovat dlouho. Běžní lidé pak mají zákonitě strach vyjadřovat své názory, pokud nesouzní s vládní linií. Kam jsme to 35 let od listopadu 1989 dopracovali? A co s tím dělat?