V poslední době se na české i evropské úrovni hodně hovoří o rozpočtové odpovědnosti. Tímto pojmem se zaštiťují vládní strany, které se označují za pravicové. Je ale takovýto koncept pravicový sám o sobě? I v komunistickém, respektive socialistickém Československu byl vyrovnaný rozpočet. Nemůže vést požadavek na rozpočtovou odpovědnost ke zvyšování daní?

Když už hovoříme o rozpočtové odpovědnosti, tak bych pro pamětníky, nebo spíš pro nepamětníky připomněl, že největší verbální bojovník za údajnou rozpočtovou odpovědnost, pan ministr financí Miroslav Kalousek, byl jedním z těch, kteří, když byla příležitost schválit ústavní zákon o vyrovnaném rozpočtu, tak patřil k těm, kteří nejvíce bojovali proti. Když to teď vyhovuje jeho zájmům a jeho spojencům, tak se tváří jako bojovník za rozpočtovou odpovědnost.

Ale zpět k vaší otázce. Pro mne osobně daleko vyšší hodnotou než vyrovnaný rozpočet je míra přerozdělování a míra regulace. Vyšší míra přerozdělování a vyšší míra regulace dopadá  přímo aktuálně na svobodu člověka a přímo na ni útočí a omezuje ji. Rozumím ale také tomu, že někdo sleduje zájem chránit svobodu člověka nepřímo, tlakem na vyrovnaný rozpočet. Máte pravdu, že rozpočet je možné vyrovnávat i na úkor svobody lidí zvyšováním daní, ale jen do určité míry. Vždy to narazí na určitou mez. Pokud by prioritou byl vyrovnaný rozpočet, tak každá, i levicová vláda, narazí na určitou mez a když nebude moci dělat dluhy, tak nakonec bude moci ustoupit a přerozdělování snížit. Platí poučka, a nevím kdo jí řekl poprvé, že největším monetaristou je fiskální krize. Vzpomeňme, jak některé nominálně levicové vlády v různých zemích svého času dělaly velmi zásadní monetární politiku. Nevedla je k tomu žádná ideologie, ale přesně to, co vedlo Dalibora, aby se naučil na housle. Nouze. V tomto smyslu člověk, který požaduje vyrovnanost rozpočtů, může být krátkodobým spojencem pro člověka, který si přeje co nejmenší přerozdělování, protože nakonec tyto kroky povedou k omezování přerozdělování.

Ale není to nyní tak, že se nehledají úspory a neškrtají se příliš výdaje státního rozpočtu, ale ministr  financí neustále zvyšuje daně? Neléčí tak ekonomiku pouštěním žilou či přikládáním pijavic? Přece podle Lafferovy křivky zvyšování daní vede nakonec k menšímu výnosu a naopak. Za Reagana se snížily daně, ekonomika se povzbudila a rostla a zvýšil se výběr.

Ano. To je pravda. Ale zvyšováním daní se dotkne živého masa organismu společnosti a ten organismus začne nějak reagovat a nenechá na sobě štípat dříví. Nepochybně to politikům neprojde do nekonečna, tu krávu pořád dojit. Když děláte dluhy, tak vám to umožňuje zvyšovat přerozdělování, aniž to na první pohled někoho bolí, a tudíž vám to u společnosti snáz projde. Ale když dluhy dělat nesmíte, tak ono není sranda vnutit společnosti vysokou míru přerozdělování formou zvýšení daní, protože společnost se začne bránit tomu odírání. V tomto smyslu existuje aktuálně snaha vyrovnávat rozpočet zvyšováním daní na úkor svobody lidí, ale důsledek nakonec bude podle mě opačný, protože ten proces nelze dělat donekonečna, a to nejen kvůli Lafferově křivce, tedy klesajícím výnosu z daní díky jejich stoupání, ale právě kvůli tomu, že společnost to ucítí velmi bolestně na vlastní kůži a nenechá si to líbit. Pak místo toho bezhlavého zvyšování daní se bude muset stát uskromnit.

Nyní probíhá soud s Vítem Bártou. Koalice je relativně křehká. Nebojíte se, že by případné jeho odsouzení mohlo destabilizovat koalici? A podobně. Prezident Klaus je znám jako pilíř či svorník této koaliční vlády, kterou přes veškerou kritiku podporuje, a několikrát pomohl moderovat a urovnat koaliční spory. Nemůže být i jeho odchod z Hradu nebezpečím pro setrvání vlády, neboť zmizí onen svorník?

Odpovím nejprve na druhou otázku. Každý prezident, ať už bude jakýkoli, pokud to nebude loutka jedné ze zájmových skupin, či jedné z politických stran, tak  pochopí, že jednou z jeho rolí je pečovat o stabilitu politického a ústavního systému a každý prezident pochopí, že určitě není v jeho zájmu, aby se hroutila vláda jedna za druhou každé úterý. Čili prezident nestabilizuje vládu jenom z důvodu své povahy, ale institut prezidenta z povahy věci a dikce naší ústavy by měl mít a bude spíše stabilizují roli a stabilizující funkci.

Co se týče otázky, co vše může ohrozit stabilitu vlády, tak je to všechno možné. To, co říkáte vy, i spousta dalších věcí. Ale přece nejdůležitější ze všeho jsou zájmy. Pokud jednotliví koaliční partneři vyhodnotí situaci, že v jejich zájmu je pokračování v této vládě, protože si od toho splňují naplnění některých svých zájmů, tak ta vláda bude existovat bez ohledu na tuto či jinou kauzu. Ale pokud některá z těch sil vyhodnotí, že udržovat vládu už v jejím zájmu není, tak tu vládu položí ještě ten den a najde si k tomu třeba záminku, že tu bude nová proevropská vláda. Pro to už se budují jisté námluvy. Nebo že se zdiskredituje jeden z koaličních partnerů. Je celkem jedno, jaká to bude záminka. To jsou jenom nástroje, jak to vysvětlit lidem a svým vlastním voličům. Ale to by nebyly vlastní příčiny pádu vlády. Příčinou pádu vlády může být to, že jeden z partnerů vyhodnotí situaci tak, že už to pro něj není zajímavé a že za to platí příliš moc a dostává málo. V ten den ta vláda skončí. Pokud ale zůstávají konkrétní zájmy, tak tyto síly budou vládu držet, i když budou existovat zajímavé a voličům odůvodnitelné záminky, jak tu vládu shodit.