Jste původním povoláním učitelka. Právě žáci a studenti jsou v koronavirové epidemii často probíraným tématem. Brzy by se měli vrátit do školy. Vítáte to?

Ano a s velkou radostí. Děti patří do škol. Potřebují být nejen v rámci socializace ve svém kolektivu. I výuka samotná má úplně jinou dynamiku a motivace v rámci třídy a okolí je naprosto odlišná. Vidím to i u svého čtrnáctiletého syna. A ačkoli gymnázium, na které chodí – Církevní gymnázium Německého řádu v Olomouci – naprosto skvěle a poctivě už od jara zvládá každodenně výuku distanční, nedá se to absolutně srovnat. Chybí tam, a nejen pro ty děti samotné, i pro učitele, ta vzájemná interakce živého prostředí. Distanční výuka školu nikdy nenahradí.

Jak hodnotíte postup vlády, co se školství týká? Tedy uzavření škol, distanční výuka a tak dále…

Uzavření škol považuji za naprostý omyl a zločin na dětech. Představa některých, že distanční výuka může dlouhodobě nahradit normální vyučování, je naprosto scestná. Navíc nejde pouze o děti, je to i zásah do chodu rodin a do pracovních povinností rodičů.

Co o českém školství ukázala koronavirová nákaza?

Ukázala nesmírnou ochotu učitelského stavu věnovat se dětem, a to i ve ztížených podmínkách. Ale to nic nemění na tom, že vládní rozhodnutí nepustit všechny děti do škol je škodlivé.

A co ukázala o českém zdravotnictví?

Ve vztahu k zavřeným školám jen ztížila chod zdravotnických zařízení, protože mnohé maminky – lékařky a maminky – zdravotní sestry musely zůstat s dětmi doma. A slib, který jim byl dán, že o děti bude postaráno, co vím, absolutně nefungoval. V mém Olomouckém kraji nikde!

Během jednoho roku se Česká republika dostala do miliardového dluhu. Polovina za letošní rok a druhá polovina se projeví v rozpočtu příštím. Je jasné, že podobně bojují i další země, v čem je Česká republika jiná, ať už v dobrém, nebo špatném slova smyslu?

Nejsem proti přijímání epidemiologických opatření, ale musejí mít logiku a nesmějí v druhém plánu škodit. Nelze jedny chránit tím, že existenčně ničíme druhé.