Nemyslíte si, že reakce na vaše televizní vystoupení v pořadu Máte slovo moderátorky Michaely Jílkové byly odpovídající tomu, jak jste se tam choval?

Předem chci zdůraznit, že jsem odcházel do televize s naprosto jasným plánem, že tam provedu angažovanou performanci přesně v duchu toho, jak chápu angažované performanční umění. Nedávno mně vyšla skripta o historii performančního umění na Ostravské univerzitě, kde detailně rozpracovávám právě tuto funkci tohoto uměleckého žánru. Jen pro představu mohu zmínit kupříkladu výborného performančního umělce Josepha Beuyse, který považoval za ultimátně angažovanou performanci vyučování na univerzitě. Snažil se o vytváření takzvaných sociálních skulptur, kde by performanční umění sloužilo k transformaci společnosti a jejímu očišťování od degeneračních trendů.

Když si poslechnu záznam televizního pořadu, tak se divím, že jsem se ještě hodně kontroloval. Jestliže slyšíte naprosto otevřené projevy rasismu a xenofobie, tak přece musíte proti nim umělecky a vášnivě vystoupit. To je přímo povinností každého umělce a umělkyně, aby rázně odsuzoval či odsuzovala tendence společnosti sklouzávat do fašizujících rovin. Jen mě mrzí, že je tady a teď tak málo angažovaných umělců, kteří by bili na poplach.

Problém je asi v tom, že se tady pořád považuje angažované umění, za „komunistický“ přežitek. A až vstanou noví umělečtí bojovníci, tak už ale může být pozdě. „Zastydlý antikomunismus“, čili antilevičáctví ještě hodně zmítá se společností.

Ostatně, kdyby někoho zajímalo si o mých myšlenkách a životních zážitcích přečíst v mé knize „Proveď vola světem, volem zůstane“, tady je na ní odkaz. Zpracovávám tam jak období svého působení v československém disentu, Chartu 77, tak vyhoštění z republiky tehdejší Státní bezpečností a dvouletý pobyt v šíleném uprchlickém táboře Traiskirchen až po dlouhá léta života ve Spojených státech, počáteční kulturní šoky z jinakosti, kdy jsem sám v sobě odhalil, že jsem byl rasistou, aniž jsem to tušil, dvanáct let bydlení v afroamerické čtvrti Roxbury až po mé působení na bostonských vysokých školách.

Jak by podle vás měl vypadat dialog a choval jste se podle toho?

Myslíte, že by měl příště vypadat takto?
Já: Dobrý den, pane rasisto.
Rasista: Dobrej dobrej.
Já: S naprostým respektem k vašemu názoru, že by se měly vybudovat nové koncentráky, ve kterých bychom koncentrovali pro naši rasistickou společnost nežádoucí živly, si dovoluji poznamenat, že je to nevhodné.
Rasista: Rád jsem si vyslechl váš názor, ale mě nepřesvědčíte. Máme zde demokracii a většina lidí si přeje eliminaci rasově závadných lidí, tak to prostě provedeme. Mám prostě jiný názor.
Já: S chladnou hlavou a velmi slušně vám ale musím sdělit, že takové řešení je kontraproduktivní a doufám, že k němu společnost nepřistoupí.
Rasista: Ano, máte právo vyslovit svůj názor. Vždyť jsme slušností vypracovaná kulturně kultivovaná kultivovanost.
Já: Děkuji za plodný dialog.
Rasista: Rádo se stalo…

Hodně se u reakcí na vaše slova objevuje: ať si je ten šílenej Kohout vezme domů. Jak na to odpovídáte?

Teď žiji se svou ženou a dvouletou dcerkou v pražské garsonce, ale jsme ochotni tam ještě nějaký uprchlický pár ubytovat.

Několikrát jste na demonstracích nesl transparent, že by Česko mělo přijmout milion uprchlíků. Jak? Bez jakéhokoliv výběru či jak?

To je zajímavé, že když naše honosná a humanismem provoněná západní civilizace po staletí a až dodnes vraždí miliony lidí v námi okupovaných koloniích, tak se nikdo neptá, zdali jsme ty zavražděné podrobili výběru. Jen ze Sýrie muselo před námi vyvolanou válkou uprchnout více jak čtyři miliony lidí, od dětí až po starce. Vedlejší Libanon, který má jen 4,5 milionu obyvatel, ze solidarity přijal přes milion uprchlíků. I my Češi jsme na těch válkách participovali. Jen pro osvěžení paměti: Česko bylo součástí oficiální takzvané koalice „ochotných“, když se západní civilizace vedená Spojenými státy americkými rozhodla na základě vylhaných důvodů jednostranně zaútočit na Irák. Napadení Iráku nastartovalo celou řadu následujících konfliktů, ve kterých zahynuly statisíce lidí.

K nám by se snadno vešel také milion uprchlíků. Strašně by to pomohlo celému českému národu. Krásně by se rasově promísila místní populace, obohatila by se o jiné kulturní projevy a zvyky. Umění by dostalo dlouho očekávanou injekci pestré angažované tvorby. A dokonce by to potěšilo místní podnikatele, neb by se rozhýbala ekonomika, a to říkám jako člověk, který je proti ekonomice postavené na nekonečném ekonomickém růstu na konečně veliké planetce.

Po léta sem jezdím na návštěvy a vždy mě okamžitě praští přes oči rasová sterilita českého národa. Nudná jednobarevnost po ulicích chodících lidí je ubíjející. Co se mně vždy líbilo na životě v Bostonu, je celospektrální paleta obličejů. Strašně jsem se vždy těšil na cestu metrem do školy, až zasednu na lavici ve vagonu a začnu pozorovat úžasně pestré obličeje sedící proti mně. Během té krátké chvíle se mi představil celý svět od Inuitů, přes Afroameričany, Asiaty, Romy, Indy, Hispánce až po sněhobílé Evropany. Každý z této pestrosti lidského rodu měl trochu jiná gesta a výrazy tváře. Naprostá nádhera. Pak se náhle probudíte a ve vagonu se tlačí jen nasrané české jednobarevné obličeje.

Nezavládla by pak v zemi anarchie, jaká vládne třeba v Calais?

Asi bychom si museli vysvětlit, jak rozumíme slovu anarchie. Jestli ho chápete jako zmatek a nedostatek empatie a solidarity, prostě humanistický bordel, tak je celá naše západní společnost anarchistická. Jestli chápete anarchistickou společnost jako společnost, která je nejblíže humanistickým ideálům vzájemné solidarity a kmenové vzájemné výpomoci, kooperace a ne kapitalistické kompetice, podílení se o společenské produkty, společnost autenticity, smysluplnosti a lásky, a nikoliv jako odlidštěnou, atomizovanou, trhem diktovanou společnost, pak je společenství lidí prchajících před válkami vyvolanými naším západním sobectvím hluboce anarchistické, a tudíž dobré. Těm uprchlíkům jde v převážné většině o holé přežití a domnívají se, že mají anarchistické právo nás požádat o alespoň částečné navrácení toho, co jsme jim po generace kradli. Anarchie je principiálně proti vykořisťování a zotročování člověka člověkem. Proto je mně osobně nejbližším společenským uspořádáním.

Žil jste v USA. Je tam apartheid? A jak tam se chovají k uprchlíkům?

V USA je apartheid už hodně potlačený. Apartheid je postavený na rasové segregaci. Musíte si uvědomit, že v USA už je polovina lidí jiných než bílých. A to je moc dobře a fandím tomu. Samozřejmě vládne tam po bílých Evropanech zděděný příšerný kapitalistický systém vybudovaný v podstatě na rasovém apartheidu a i dnes postavený na takzvaném ekonomickém apartheidu.

Když jsem začal studovat dějiny Ameriky, tak jsem se úplně zděsil nad množstvím svinstev, které tam provedli a ještě pořád provádějí ti zástupci honosné evropské křesťanské bílé kultury. Jak se jim podařilo vyvraždit téměř dvacet milionů původních obyvatel částečně proto, že se odmítli nechat zotročit v námi vymyšleném ekonomickém odlidštěném systému nazývaném kapitalismus. Zabíjeli je pod křesťanským heslem „konvertuj nebo zemři“.

Pak tam za příšerných podmínek začali importovat Afričany a na jejich zádech si vybudovali své soukromé majetky a za hojného čtení v odporném křesťanském manuálu, vybízejícím k rasové a náboženské nenávisti, nazývaném „Bible“, je prohlásili za svaté.

Později si nadělali z lidí otroky v kapitalistických manufakturách a továrnách, kde zaměstnávali i děti a stavěli si honosné Carnegie koncertní haly, kde naslouchali kultivované evropské hudbě a masturbačně ukájeli svá pro umění „citlivá“ ega. Snad proto jsem pojmenoval svoji dceru Emmu po úžasné americké anarchistce Emmě Goldmanové, která se tehdy rvala jako lev za práva pracujících, a zejména žen.

Samozřejmě ještě pořád přežívá kultura západní civilizace a ještě to bude dlouho trvat, než se prosadí zásadní vliv nastupujících jiných kultur, které západní kulturu transformují v něco lidštějšího. Ještě je pořád těžké dostat politický azyl v USA, což je extrémně pokrytecké, když každý ví, že jsou v USA desítky milionů takzvaných ilegálních přistěhovalců a uprchlíků, kteří jsou výhodnou masou pro vykořisťování místními „podnikateli“. Podnikatelů, kteří na oko prohlašují, že se přistěhovalectví musí přísně kontrolovat.

Do jaké míry by se podle vás měla do dvaceti let změnit Evropa a jak se reálně podle vás změní?

Doufám, že Evropa uzná své historické chyby a otevře se světu, který vykořisťovala a vykořisťuje a přijdou sem miliony přistěhovalců, kteří budou novou mízou zpuchřelého buržoazního sebestředného a sobeckého kontinentu. Kontinentu, který mezi jinými vyvolal dvě nejstrašnější světové války. Doufám, že si naši vnuci již budou užívat pestrý život v nějakém novém na pestré kooperaci postaveném ekonomicky udržitelném systému. Nad střechami se jim ponesou nové melodie, tak jako se v Americe díky pestrosti přistěhovalců nesou melodie doposud nejlepšího hudebního stylu, čímž je jazz. Jazz, který je synonymem jak pro spolupráci, tak respekt k jednotlivci.