Jaké šance má Emmanuel Macron na opětné zvolení prezidentem?

Soudě podle posledních výzkumů veřejného mínění má velkou šanci, třebaže v prvním kole voleb získal jen 27,8 procent hlasů oproti Marine Le Pen (23,1) a Jean-Luc Mélanchonovi (22). Mnozí pozorovatelé to přičítají zejména faktu, že Macron se fakticky nezúčastnil předvolební kampaně, především se nezapojil do televizních debat s protikandidáty, ale cele se věnoval pokusům diplomaticky ukončit válku na Ukrajině. Nyní to napravuje, protože jeho protikandidátka získává řadu občanů především tím, že agituje pro výrazné zmenšení imigrace a zpřísnění pravidel pro získání francouzského občanství. Chce rovněž zrušit manželství osob stejného pohlaví, což je nyní ve Francii přípustné. Své záměry by však konzultovala s občany pomocí referenda. V ekonomice je mimo jiné zastánkyní protekcionismu, ekonomického nacionalismu a odpůrkyní volného obchodu, globalizace a privatizace státních služeb a sociální péče.

Zmínil jste se o Macronově diplomatickém úsilí ve válce na Ukrajině. Co konkrétně podniká?

Například hovořil koncem března s oběma prezidenty, jak Volodymyrem Zelenským, tak Vladimírem Putinem. Se Zelenským diskutoval o vyhlídkách takového vyjednávání, důležitosti bezpečnostních záruk a zejména o iniciativě Francie, týkající se humanitárních koridorů z Mariupolu, jak to potvrdil i ukrajinský prezident. Francie je hodlá uskutečnit ve spolupráci s Tureckem a Řeckem. Když však o tom hovořil rovněž s ruským prezidentem, Putin mu podle informací z Elysejského paláce sdělil, že „humanitární operace v této fázi není možná“.

Můžete nám podrobněji přiblížit Macronovu osobnost?

Asi by bylo zbytečné připomínat, že má za manželku svou bývalou učitelku, matku jeho spolužákyně ze střední školy, která je starší o 24 let. Zamilovali se do sebe, když Emmanuelovi bylo patnáct let, letos v prosinci mu bude pětačtyřicet a vztah jim stále vydržel. Brigitte Marie-Claude Trogneux, pocházející z rodiny výrobce čokolády, má z předchozího manželství tři děti a sedm vnoučat. Sám Emmanuel se narodil v lékařské rodině a politicky levicového zaměření. Možná i proto byl jeden čas členem socialistické strany. Poté však založil vlastní, nazývající se Francie na pochodu, později jen Na pochodu. Dva roky byl rovněž členem vlády. Od socialistů se odklonil, když začal pracovat jako investiční bankéř v soukromém bankovním domě Banque Rothschild & Cie. V závěru svého působení pro tuto banku sjednal významnou dohodu mezi švýcarskou společností Nestlé a americkým farmaceutickým koncernem Pfizer, za což byl odměněn částkou několika milionů eur. Jednalo se o prodej všech provozoven a patentů firmy Pfizer na výrobu dětské výživy v USA koncernu Nestlé, který za tuto transakci zaplatil 11,9 miliardy dolarů. Není bez zajímavosti, že mezi přátele prezidentského páru patří Delphine Arnaultová, ředitelka společnosti Louis Vuitton, a její partner, miliardář Xavier Niel, majitel nebo spolumajitel několika společností (mj. 55 % akcií Monaco Telecom a zhruba 33 % akcií deníku Le Monde). Delphine Arnaultová je dcerou nejbohatšího francouzského občana.

Jaký je však Macron názorově?

Macron vstoupil do kampaně k prezidentským volbám už v roce 2017 jako kandidát nezávislý na jakékoliv politické straně. Vedl však nové politické hnutí En Marche!, které se řídí heslem En marche, la France („Francie, na pochod!“). Jeho politické postoje jsou středové a sociálně-liberální. Podporoval imigraci do Francie, neboť se domníval, že pomůže ekonomice. Francouzskou politiku v Alžírsku označil jako „zločin proti lidskosti“. Prosazoval také výraznější činnost EU, zejména její konkretizaci. Vládu vytvářel jako prezident z nejrůznějších politických proudů, snažil se vyjít vstříc některým požadavkům „žlutých vest“. Avšak během doby jej opustila řada spolupracovníků, jimž se zdál i dost „unavený“. Přesto hodně cestuje, navštívil například Čínu, Saúdskou Arábii a další státy, v České republice byl v roce 2018. Jeho popularita klesla, ale podle posledních výzkumů by jej stále volilo přes 50 procent Francouzů. Uvidíme 24. dubna.

Jste znám jako znalec rusko-ukrajinských vztahů, napsal jste o tom i knížku. Co můžete říci k současné situaci?

Mimochodem, nakladatelství Grada se ji chystá znovu vydat s mým novým doslovem právě k současnému stavu těchto vztahů. Nechci opakovat to, co slyšíte a vidíte na obrazovkách v každodenním zpravodajství našich médií.

Ale k vaší otázce. Nenávidím válku, protože v ní vždy nejvíce trpí ti, kteří s jejím vyhlášením neměli nic společného, především ženy a děti. Pamatuji se, jak jsem v květnu 1945 ležel s matkou pod oknem, když kolem našeho domu projížděli esesáci a stříleli do našich oken. Sklo se nám sypalo na hlavu, jedna kulka zasáhla náš památeční obraz na zdi a máma mi v náručí umírala a krátce na to zemřela. Byl jsem v Indočíně a jel jsem na jednom z vietnamských tanků, když zasahovaly proti Rudým Khmérům, kteří se zmocnili vlády v Kambodži. Krátce předtím jsem byl Sihánukovým hostem a prožil jsem týden v milionovém Phnompenhu se spoustou kavárniček a obchodů – ne nadarmo toto město nazývali Paříží východu. A když jsme tam s tanky vjeli, zbylo v něm šedesát obyvatel, někteří ještě leželi ranění a mrtví na ulicích. Poté jsem byl na čínsko-vietnamských hranicích, když se Čína pokusila „potrestat“ Vietnamce za to, že zasáhli v Kambodži. Byli jsme tři sta metrů od fronty, mí ochránci mi podávali pušku, jestli si nechci také střelit nějakého Číňánka, což jsem rázně odmítl. Tam také padali otcové rodin a zastřelili je jiní otcové jiných rodin, ačkoliv se vzájemně ani neznali, a kdyby se potkali v míru, mohli být i přátelé. Otřesné na válce je především to, že jí trpí ti, kteří s jejím vyhlášením neměli nic společného, a přesto jim válka bere rodiny, jejich domovy...

• ONLINE: Válka na Ukrajině

Co si myslíte o tom, že ji Putin začal?

V roce 1998 napsal Alexandr Solženicyn, jinak u nás známý svými knihami o gulazích, například Jeden den Ivana Děnisoviče, knihu Rusko v troskách. V roce 2000 byl Vladimír Putin zvolen prezidentem a Solženicyn se stal jeho nejbližším poradcem až do roku 2008, kdy zemřel. V té knize je však přesný návod k tomu, co Putin učinil, jako by ji měl před sebou na stole, když celou operaci zahájil a osobně ji řídí. Solženicyn v ní mj. píše: „Bůh žehnej Ukrajině, ale její neodpustitelnou chybou bylo, že se rozhodla vyhlásit svou nezávislost a samostatnost...“

Podle něj existují jen tři Ruska – Velké Rusko, Bělorusko a Malé Rusko, což je podle něj Ukrajina, která vždy patřila k Rusku a je třeba ji opět Rusku vrátit. Když to neučiní tato generace, musí tak učinit další. A to je přesně ono zdůvodnění, které Putin vyjádřil ve svém hodinovém projevu v předvečer agrese. Solženicyn dokonce konkrétně jmenoval oblasti, jež je třeba Ruskem vzít zpět – Doněckou, Luganskou, celé pobřežní pásmo – přesně tak i ruský prezident postupuje. Jen v jednom podstatném se zmýlil: operace plánovaná jen na několik dní se táhne už týdny a nemá zatím konce, jen další a další mrtvé, zničené domy, závody, tři a půl milionu uprchlíků ve vlastní zemi a statisíce do zahraničí. Toho chtěl dosáhnout? Zničit Ukrajinu do posledního Ukrajince? A jakým právem?

Jistě, Ukrajina trpěla řadou problémů, mnohé jsem poznal, když jsem tam v devadesátých letech a prakticky až do roku 2008 působil. Projížděl jsem ji mnohokrát celou, vždyť jsem tam uváděl na padesát českých a německých firem, hledal jim partnery, pomáhal jim zaregistrovat se. S Mirkem Pavlem jsme tam zakládali vydavatelství a deník Dělo, do něhož jsem rovněž psal téměř denně komentáře. Mám tam desítky přátel a rovněž rodinné příslušníky a tak s nimi hluboce prožívám to, co se tam děje, denně jim telefonuji. Chtěl bych pomoci víc, například pro děti běženců, které jsou u nás, vydat dětské knížky, například pohádky, v ukrajinštině. Mám je vybrané i všechny podklady k tisku, ale pro její tisk mi zatím chybějí prostředky. Našli by se dárci, kteří by mi pomohli?