Začněme obecněji. Očekával jste výhru Smeru a Roberta Fica? Jsou pro vás výsledky voleb v něčem překvapením?

Vítězství Smeru jsem předpokládal v intervalu 22 až 30 procent. Výsledek proto nebyl pro mne překvapením. Ani zisk Progresivního Slovenska, tomu jsem tipoval plus minus 15 procent. Nečekal jsem však, že Oľano Igora Matoviče získá téměř devět procent, nyní již ovšem víme, odkud pocházejí jeho zisky. Masivně bodoval – a zjevně cíleně – v romských osadách a obcích s vysokým podílem romského etnika. Když to zkombinujeme s korupčním charakterem jeho kampaně, v níž nabízel buď klasický Fiat 500 na dobu užívání čtyř let nebo 500 eur za účast ve volbách, můžeme si domyslet, co motivovalo pologramotné až negramotné Romy volit právě Matoviče. A že mu to i někdo gramotný musel organizovat, o tom není třeba pochybovat. 

Současně platí, že Matovič je největší lúzr voleb, jelikož v roce 2020 získalo jeho Oľano 25 procent hlasů a stal se nejsilnějším subjektem v Národní radě. V průzkumech mu odhady přisuzovaly tehdy devět až patnáct procent. Ten mohutný nárůst ve volbách lze připsat  k marketingovému triku, přesněji podvodu, když těsně před volbami se nechal natočit na Francouzské Riviéře u jakési vily, o níž tvrdil, že patří bývalému ministrovi financí za stranu Smer Jánu Počiatekovi a že on se postará o to, aby byla znárodněna.

Byla to lež, vila nepatřila Počiatekovi, leč na nerozhodnuté voliče, kteří byli Matovičem i mediálním mainstreamem dlouhodobě masírováni slogany typu ‚Fico chrání zloděje‘, to zabralo. Matovičova prohra má ještě jednu dimenzi: i přes obrovské úsilí a několikaleté bombardování veřejnosti v antificovské kampani bychom očekávali, že voliči nedají nyní Ficovi a jeho Smeru ani hlas.

A on se vrátil s ještě vyšším ziskem na scénu – v roce 2020 dostal Smer 18 procent, nyní 23 %. 

Pro veřejnoprávní Českou televizi bylo zřejmě vítězství Smeru velkým překvapením, neboť brala exit polls agentury Focus téměř jako jasné a věrohodné. Dlouho vycházeli z toho, že čísla jsou směrodatná a vítězství Smeru je mimo hru. Obecně i jiná česká média a komentátoři hlavně před volbami sázeli na vítězství Progresivního Slovenska. Sledoval jste to? Máte pochopení pro to, že čeští novináři vaše volby tolik prožívali?

My jsme stále spojené nádoby, Česko a Slovensko, máme snad i dostatečně dlouhou společnou historii, ba i polistopadový vývoj je podobný až stejný – s malým rozdílem, že někdy jste ve vývoji napřed o pár kroků vy a jindy my. No, dá-li se to nazvat vývojem. Ani Hegel kdysi nemohl tušit, že jeho vývojová spirála může mít i klesající tendenci. Stačí se podívat, jaké hlavy států máme dnes, vy i my. Oběma republikám byli marketingovými mágy „dodány“ nynější hlavy států jako manipulovatelné figurky bez jakýchkoliv zkušeností s politikou a poslouchající a prosazující zájmy cizích, nikým nevolených mocnostíi, v kombinaci s nezájmem o potřeby domácího obyvatelstva. To není náhoda, někdo to tak chtěl a správně masírovaní voliči to akceptovali. Mainstreamová média na obou březích od řeky Moravy intenzivně nazvájem komunikují, koordinují a pomáhají si. Jsou ze stejného těsta, svazácky zapálení, málo vzdělaní, o to sebevědomější, prostě typicky progresivní jako paralýza.

Nešlo pouze o naše novináře, ale i politiky. Michal Šimečka kritizoval Andreje Babiše, že porušuje slovenské moratorium, které se ovšem na ČR logicky nevztahuje. Přitom předvolební dění komentovali i jiní naši politici včetně ministra vnitra nebo prezidenta. Čím to je? Je atmosféra vyhrocená pouze válkou na Ukrajině? V minulosti to tak nebylo.

Váš prezident Petr Pavel zasahoval do slovenských voleb skandalózním způsobem, to šimečkovský politický potěr nevidí nebo nechce vidět. Přirovnal bych to k roku 1998, kdy tehdejší prezident Ruské federace Jelcin podpořil veřejně Vladimíra Mečiara krátce před slovenskými parlamentními volbami, že si velmi přeje, aby na Slovensku vyhrál právě on. Anebo když během ukrajinského Majdanu bývalý český ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg přímo v Kyjevě podporoval demonstranty, čímž svou hřivnou přispěl ke státnímu převratu a schvaloval ho.

Odhlédnu-li od toho, že to byl projev politické negramotnosti a ztráty soudnosti – jednou se to může vrátit i jemu stejným nepřípustným způsobem, který on legitimizoval – takové intervence jsou nepřípustné. A to ještě nehovoříme o skrytých intervencích, jež jsou rovněž zásahem do vnitřních záležitostí státu a jeho suverenity. Například financování různých aktivit, jež nejdou na podporu řešení domácích naléhavých problémů. Nic z toho nepřispívá k dobrým vztahům v budoucnosti.

Když se ale podíváme na míru oné suverenity, doznáme, že již z ní mnoho nezůstalo a snahy zvenčí ořezat ji na minimum jsou zcela zřetelné. Právě otázka suverenity a jejího přerozdělení mezi obě republiky vedla k rozpadu ČSFR v roce 1992. Na míru suverenity  je i dnes značná část Slováků hodně citlivá. 

Český prezident Pavel dokonce v pátek řekl, že pokud se Fico opět stane premiérem a vůči EU, NATO, Rusku a Ukrajině bude pokračovat ve stejné linii jako před volbami, naruší to komunikaci či spolupráci mezi ČR a SR. Teď tvrdí, že výsledek je třeba respektovat. Jak to vidíte? Dojde skutečně ke zhoršení našich vztahů?

Prezidenta Pavla nemá co zajímat, jakým směrem se bude ubírat politika Slovenské republiky s Robertem Ficem. To je výsostně věc Slovenska. V tomto pohledu jsme České republice žádný kus své suverenity neodevzdali, tak ať to má na paměti. Měl by raději začít přemýšlet nad tím, co to přinese Praze, až se posílí osa Budapešť–Varšava o Bratislavu. Žijeme velmi dynamickou dobu, v níž se partneři v NATO a EU sále více vzdalují od sebe po linii někdejší železné opony.

Vidíme zřetelně rostoucí nervozitu v dogmaticky sveřepém Západu, když sleduje nárůst projevů nesouhlasu států střední Evropy s imigrační politikou Bruselu, s tlakem USA na dodávání zbraní a jiné pomoci Ukrajině nebo se snahami centralizovat rozhodovací nástroje ke škodě nás všech. Tato zaslepenost a tvrdošíjné vynucování si poslušnosti hrozbami i různými sankcemi nepovede ke zlepšení vztahu ani k funkčnosti EU a NATO.