Bilanční ohlédnutí za končícím rokem začnu fenoménem tzv. Islámského státu, který už je vnímán jako hrozba pro celý svět. Může být vzhledem ke své specifické podobě vůbec někdy poražen?

Islámský stát jako vojenská organizace nepochybně může – a vůbec nepochybuji, že bude – poražen. Jiná otázka je, zda bude a může být poražen islámský terorismus. To je ale úplně jiná otázka. Musím připomenout, že tzv. Islámský stát je pokus pouze jedné skupiny obyvatelstva, a to sunnitského obyvatelstva v Iráku a Sýrii, zajistit si jakousi státní reprezentaci, protože toto obyvatelstvo žádnou vlastní nemá. V Iráku vládnou alespoň formálně šíité a sunnité státní reprezentaci nemají. A v Sýrii vládnou alavité, což je dvanáctiprocentní skupina obyvatelstva, ale sunnitská většina je rovněž bez reprezentace. Připomenu, že když za prezidenta George Bushe probíhala americká invaze do Iráku a byl svržen Saddám Husajn, sunnitská provincie Anbár byla jednou z nejpřátelštějších vůči Spojeným státům. Však také prezident Bush svou první návštěvu do Iráku po invazi uskutečnil právě v provincii Anbár. Vlivem válečných událostí se to změnilo, sunnité se v Iráku stali pronásledovanou menšinou a radikálové mezi nimi v čele se zbytky vojenského velení armády Saddáma Husajna se pokusili pod náboženskou vlajkou vytvořit vlastní stát. Důležité by bylo nejen porazit tzv. Islámský stát, ale nabídnout sunnitům rozumnou alternativu k ISIS, ale i takovou, díky níž by civilní obyvatelstvo tohoto regionu mělo přece jen nějaké zastoupení. Ale podle mě jsou Sýrie a Irák ve svých současných hranicích neudržitelnými útvary a pro mezinárodní společenství by bylo lepší se domluvit o tom, jak je územně rozdělit, aby každá velká skupina byla nějakým způsobem reálně zastoupena.

Zaregistroval jsem jeden váš komentář, v němž jste upozorňoval, že by se Západ neměl v boji proti islamistům spojovat s Ruskem. Co vás k tomuto postoji vede?

Protože nejde o regulérní válku. Navíc všichni prohlásili, že si nepřejí pozemní operace, a koordinace náletů stejně probíhá. Bylo by třeba nejdříve vypracovat jednotnou představu o budoucnosti celého regionu. Bez toho by každé spojování s Ruskem, které sleduje úplně jiné záměry a zájmy na Blízkém východě a v Sýrii zejména, bylo pouhým symbolem. Ale nemůžu vyloučit, že se k tomu Západ nakonec uchýlí a oznámí, že se v tomto s Ruskem spojil. Už několikrát takové kroky byly a vždy se musí Západ podvolit záměrům Ruska. To je podmínka, za které je Rusko ochotné vstoupit do nějaké širší koalice. Putin řekl, že chce vytvořit jednu silnou pěst, to jsou jeho slova, která by rozdrtila Islámský stát. Ovšem řekl jasně, že přitom musejí být brány ohledy na ruské zájmy. Chtěl by koalici v čele se samotným Ruskem, tím pádem by jakékoli vojenské úspěchy Rusko propagandisticky využilo pro sebe, Západ, kdyby chtěl nahlížet na Rusko jako spojence, tak na něj zároveň nemůže nahlížet jako na objekt ekonomických či politických sankcí, které by se staly neudržitelnými.

Chcete tím říct, že by Západ musel zapomenout na všechno, kvůli čemu Ruskou federaci předtím kritizoval a odsuzoval?

Bez konkrétního cíle by spojenectví znamenalo pouze legitimizaci všech ruských územních výdobytků poslední doby jak z války proti Gruzii, tak proti Ukrajině. Je zvykem vnímat svět jako rozdělený na koalici dobra a koalici zla. A když je Rusko členem koalice, která bojuje za právo v jakémkoli výkladu, pak má na své straně rovněž právo a všechno, co udělalo v poslední době, by bylo legitimizované. To vůbec není technická záležitost, že Rusko dodá dvacet letadel a Spojené státy dvacet pět. To je záležitost principiální. Jestli Rusko bojuje na straně práva, tak všechno, co dělalo předtím, je rovněž součást práva. Je třeba říct, že právo vypadá různě. Třeba územní dobyvačnost v jedné části světa je špatná a v jiné je přípustná. To, co Rusko vytěžilo z posledních vojenských tažení proti Ukrajině a Gruzii, by tím pádem bylo uznáno jako zákonné právo. A protože právo je vždy svým způsobem precedenční, pak i možná další územní roztahovačnost Ruska by byla uznána předem jako legitimní. Proč Rusko může obsadit Abcházii a Krym a nemůže obsadit třeba východní oblasti Estonska? Čili drobná věc táhne za sebou obrovské následky. Proto se Západ zdráhá, aby nemusel zapojením Ruska do koalice uznat jeho právo jakkoli se roztahovat ve svém okolí.

Jak se v uplynulém roce změnilo postavení Ruské federace ve světě a jak ho v poslední době ovlivnilo vojenské angažmá v Sýrii a stoupající napětí mezi ní a Tureckem?

Postavení Ruska se nepochybně vylepšilo. Ale není to zásluhou specifické Putinovy strategie. Ta naopak doznala velmi značných porážek především v ukrajinském směru, v němž Rusko utrpělo velmi značný neúspěch a dnes už se vůbec nezmiňuje o plánech „osvobození“ Novoruska. Celkově se mezinárodní postavení Ruska upevnilo, ale nikoli zásluhou Putinovy strategie, ale kvůli až tragicky mylné strategii především Evropy. O Spojených státech je těžké mluvit, protože v období rozvinutého obamismu každým dnem přichází Amerika o kus své prestiže. Ale Evropa, která se v krizi kolem Ukrajiny zachovala vcelku strategicky velmi dobře, nesahala po nějakých siláckých a silových opatřeních, pomohla Ukrajině tím, že uvalila na Rusko ekonomické sankce, které se ukázaly být velmi účinným nástrojem. Ale to jen do doby, kdy německá kancléřka otevřela doširoka brány Evropy a fakticky zrušila veškerá omezení kolem schengenských hranic, která existovala. Způsobila tím zvrat v celé situaci podstatným oslabením svých pozic. Rusko bylo znovu na koni obzvlášť poté, co kancléřka Merkelová řekla: „Tu krizi bez Ruska nezvládneme.“

Čím si vysvětlujete dlouhou nečinnost Evropské unie při řešení migrační krize a jak hodnotíte její kroky včetně pokusu třemi miliardami eur uplatit Turecko, aby si uprchlíky nechávalo na svém území?

Můžu jen konstatovat, že současné vedení Evropské unie se vyznačuje absencí strategického myšlení ve všech směrech. Důkazem neexistence jakéhokoli strategického uvažování je i ta migrační krize. Říkají nám, že ji musíme vyřešit tím, že si migranty rozdělíme. Ale rozdělení není vůbec řešením něčeho, to je trpné přijímání skutečnosti. Valí se na nás lavina a my ji vyřešíme tím, že ji necháme se přes nás převalit. Vyřešení by bylo nějaké opatření schopné změnit situaci, zastavit tu lavinu. Krize se táhne už několik let, zhruba čtyři až pět od propuknutí tzv. arabského jara. Když revoluce zasáhla Sýrii, bylo 250 tisíc mrtvých v prvních měsících dostatečně silným náznakem toho, že země je v naprostém rozvratu, a Evropa se na to dívala bez jakékoli reakce. Jediná reakce byla buď naprosto zaslepená podpora arabského jara, nebo zamlčování toho, co může následovat, když už tehdy byly tři miliony Syřanů v táborech v okolních zemích. A samozřejmě zpozdilá reakce je vždy mylná a nestrefuje se do podstaty problému. Přesně podle tohoto mustru se odehrává reakce, tedy pokusy, jak říkáte, uplatit Turecko, zatáhnout ho do této hry, učinit z něho ústředního činitele v celé hře. To, že se to dělá mimořádně hloupě, s tím snad souhlasí skoro všichni.

Turecko vtáhla do hry jednoznačně německá kancléřka. Má tento její plán vůbec nějakou šanci na úspěch?

Paní Merkelová porušila veškeré diplomatické zvyklosti, když se odebrala do Turecka týden před volbami. Pomohla tím prezidentovi a předsedovi vlády z jedné mírně islamistické politické strany vyhrát volby a pak jim nabídla tři miliardy eur v nejbližší době i urychlení přístupových rozhovorů za velmi mlhavý slib pozastavit proud uprchlíků. Turecko tak může pro začátek dosáhnout sbližování s Evropskou unií. Přitom Merkelová slíbila ve volbách roku 2005 a pak to zopakovala ve volbách roku 2010, že nikdy nepřipustí, aby se Turecko stalo členem Evropské unie. Dnes ho do Evropské unie láká, jen aby trošku zastavilo proud uprchlíků. Pokud přístupové rozhovory nepoběží dobře a budou zadrhávat, může Turecko pokaždé zvednout hranice, pustit tak půl milionu uprchlíků, a tím vystrašit Evropskou unii. A pokud budou probíhat dobře, tak do deseti let bude Turecko členem Evropské unie. Vstoupí do ní celou politickou váhou svého osmdesátimilionového obyvatelstva včetně těch uprchlíků, kteří už teď podle slibu vlády dostávají turecké občanství.