Sedmadvacátý červen se vztahuje k výročí popravy Dr. Milady Horákové, která byla v roce 1950 popravena oběšením. Posléze se stala symbolem bojovnice proti komunistické zvůli. Jak se na tyto události a Miladu Horákovou díváte vy?

Kdo si dnes vzpomene na zavražděné manžele Rosenbergovi v USA, Apartheid v JAR, rasovou segregaci ve Spojených státech, na vraždu Nikose Mbeloyannise s těhotnou manželkou v Řecku, na kulacký teror, na vraždy předsedů JZD, zabíjení příslušníků pohraniční stráže, podřezávání krků, hromadné vraždění obyvatel KLDR vojsky USA nebo na naházení demonstrujících Alžířanů do Seiny či mučení francouzskými kolonisty v Indočíně? Ptám se tedy: Kdo je Milada Horáková? Jakým symbolem je Milada Horáková? Symbolem jednoho umělého mýtu, který má vyprodukovat pravicového „hrdinu“ a zakrýt pravdu o člověku, který by si své postavení a postavení své kdysi vládnoucí vrstvy chtěl ponechat i za cenu atomové války. S čím kdo zachází, tím také schází. Ostatně časopis Maxim se o ní vyjádřil daleko jadrněji.

Co pro vás tedy znamená Den památky obětí komunistického režimu?

Každý režim potřebuje svou mytologii, zvlášť tento, který byl založen na obelhávání lidí. Není už samotný fakt, že dnešní „elitu“ tvoří zloději, vlastizrádci nebo prostitutky, dostatečným důkazem, jakou má tato mytologie cenu? Oni byli skutečnými oběťmi komunismu, protože bylo dost kvalitních, aby se taková špína „elitou“ nikdy stát nemohla. Tyto primitivní svátky jsou pouhou oslavou společenské paralýzy. Je to název jednoho dne v letech národní hanby.

Jaký je váš pohled na komunistické zločiny (znárodňování, politické procesy, Jáchymov, rok 1968 a následná normalizace, čistky, apod.). Dá se podle vás hovořit o zločinech?

Samozřejmě jsem k mnoha věcem kritický, nevytrhávám je však ze souvislostí. Realita studené války, totiž konfrontace mezi imperialismem a snahou o socialismus a detailněji mezi buržoazií a pracující třídou, nedala prostor přílišné zjemnělosti. Pokud mám s něčím v období 50. let nesouhlasit, pak je to například věznění Gustáva Husáka, Laca Novomeského nebo Viléma Nového. Naopak souhlasím s úspěšnou konfrontací s buržoazií, která musela dostat přes své chtivé prsty a s kulaky, kteří si těžko odvykali na to, že už nevládnou vesnici bičem. Výsledek? Prudký nárůst životní úrovně, vysoké zkulturnění venkova. Chápu, že ne každý pochopil danou realitu dokonale, že existovaly případy, kdy se někdo dostal do soukolí obrovských společenských změn, mezi staré a nové. To se však děje v každé době, i dnes – kdy se ovšem důmyslněji užívá zastrašování a ekonomického nátlaku.