Před časem jsme slyšeli, že jste měl údajně podat trestní oznámení na senátorku Miroslavu Němcovou a další veřejně známé osoby. Jaká je skutečnost? 

Ano, trestní oznámení na paní Němcovou a další veřejně známé osoby jsem opravdu podal. 

Co vás k tomu vedlo, respektive jaké zákonné ustanovení paní Němcová podle vás porušila? 

Vše se postupně vyvíjelo. Nejprve jsem shodou mnoha náhod, protože sám sociální sítě příliš nesleduji, zaznamenal výroky paní Němcové a dalších osob na dresu některých skupin lidí, a následně se mi dostal do ruky rozhovor s panem Kraftem, ve kterém popisoval, jakým způsobem s ním nakládala česká justice, respektive všechny OČTŘ poté, co byly zveřejněny jeho texty, které se týkaly migrační vlny do Evropy a možností řešení této situace. A když jsem následně porovnal to, co napsal pan Kraft, s tím, co napsala paní Němcová, tak mi z toho vyšlo, že jestliže byl odsouzen Kraft, musí být odsouzena také senátorka Němcová. Pokud tedy u nás stále platí, že všichni občané jsou si před zákonem rovni. Co se týká konkrétního ustanovení, tak jde stejně jako u pana Krafta o § 356 trestního zákoníku – podněcování k nenávisti. 

Podle vašeho názoru jsou tedy výroky paní Němcové za hranou zákonné tolerance a jejich autoři se dopustili trestného jednání? 

V tomto ohledu není důležitý názor můj, ale názor české justice. A protože ta tvrdí, že zákonnou toleranci překročilo to, co napsal Kraft, tak zákonnou toleranci muselo překročit i to, co napsala paní Němcová nebo například pan Černý či pan Lukačevič. 

A když se vás přesto zeptám na váš osobní názor? 

Pokud se ptáte na to, zda bych jako vyšetřovatel případy paní Němcové a pana Krafta odložil, nebo „odstíhal“, tak odpovídám, že bych je odložil oba. 

Z jakého důvodu? 

Především z důvodu důkazní nouze. 

Jak tomu mám rozumět? 

Než jsem jako vyšetřovatel závažné kriminality organizovaného zločinu něco „pustil dál“, tak jsem byl zvyklý mít v ruce pádnější důkazy než jenom nějaké své pocity, protože kdybych za státním zástupcem přišel jenom s nimi, tak by mě, a zcela po právu, vyhodil. Myslím, že by totéž mělo platit obecně. Pan Kraft byl totiž soudem odsouzen jako autor textů, které podle pocitu soudu uvedeného ve zdůvodnění rozsudku mohly v někom nekonkrétním možná vyvolat nenávist. Žádný další důkaz než nějaký pocit podle toho, co jsem si o případu zjistil, neexistoval.

Omlouvám se, ale stále vám moc nerozumím. 

Řekněme, že já jako vyšetřovatel nabudu dojmu, že mnou vyšetřované texty v někom mohou podnítit nenávist. V ten moment se ale musím sám sebe zeptat, ve kterém zákonném ustanovení se píše, že dojem vyšetřovatele Komárka je důkazem, který je natolik pádný, aby na jeho základě mohl být někdo odsouzen. A na tento dotaz je samozřejmě jediná možná odpověď – tedy že v žádném. To ale znamená, že si své dojmy a pocity musím strčit za klobouk a konstatovat, že nemám žádný důkaz, že k nějakému trestnému činu vůbec došlo, a celou věc odložit. I vyšetřovatel, státní zástupce či soudce je pouze jedním z deseti milionů jedinců, a jeho osobní pocit proto nemůže být normou pro zbytek společnosti. Je to pouze jedna desetimiliontina pocitu občanů naší země. 

Jaký důkaz byste považoval za dostatečně silný k tomu, abyste tu věc „odstíhal“? 

To je těžké. Kdyby se mi například přihlásil někdo s tím, že dané texty v něm probudily nenávist, budu stát před problémem, jak dokázat, že je jeho tvrzení pravdivé – nezapomeňme, že v právním státě se má dokazovat vina, nikoli nevina. Kdyby přišel zástupce nějaké skupiny s tím, že se ona skupina cítí poškozena na svých právech, tak se musím ptát na přesnou specifikaci těch práv, a zde budeme také v důkazní nouzi, protože právo na bezpodmínečně pozitivní přijímání okolím existuje možná v Severní Koreji a týká se dynastie Kimů, ale v našem právním řádu nic takového není. Ten paragraf je zkrátka paskvil, který justice může, ale také nemusí použít proti autorovi prakticky jakéhokoli výroku, protože prakticky jakýkoli výrok je způsobilý vyvolat nějaké emoce. Je to zcela gumové ustanovení a jako takové je špatné už z principu, ale bohužel je u nás v posledních letech justicí zneužíváno v rámci politického zadání. Pokud bych chtěl jako vyšetřovatel být poctivý, tak bych si s ním vlastně nevěděl moc rady. Vyvolávání emocí lze dokázat zhruba stejně jako vyvolávání duchů.