V programu vlády Petra Fialy, s nímž předstoupí před poslance s žádostí o důvěru, by měla být i takzvaná výdajová brzda. Ta by měla zajistit, že výdaje v každém následujícím roce porostou jen tempem ve výši průměru inflace za poslední tři roky mínus jeden procentní bod. Takto nastavené limity pro přijímání nových úředníků a pro různé neinvestiční nákupy by v delší časové řadě znamenaly, že výdaje státu sice rostou, ale jejich podíl v ekonomice se snižuje. Šlo by o přelomové opatření, resp. uzákonění, z pohledu úspor na chodu státní správy?

Mně se ta myšlenka líbí, ale je bezzubá. Až ve výdajové brzdě bude stanovena nějaká tvrdá sankce za její neporušení, až bude přijata podobně jako ústavní zákon, takže ji nepůjde snadno zrušit v příštím vládním období – pak by to mohlo být užitečné. Takhle se bojím, že zůstane jen u pěkné myšlenky, která ale není technicky protlačitelná. Víte – to máte jako státní rozpočet, například. Vždy se schválí na příští rok coby zákon. Ale když se pak nepodaří splnit ho a skončí s mnohem vyšším schodkem, nikdo za to svými penězi pokutu platit nemusí – a tak taky rozpočet běžně končí úplně jinak, než jak se chválil. A v případě výdajové brzdy to může skončit podobně. Ale oceňuji, že alespoň budoucí vláda pochopila, že by snižování vládních výdajů bylo užitečné.

Česká národní banka zveřejnila analýzu, která se zabývá tím, jakým rizikem pro důležité charakteristiky českého hospodářství by byl vstup do eurozóny. V dokumentu se také uvádí, že ekonomická úroveň České republiky měřená jako HDP na hlavu v paritě kupní síly se v roce 2020 přiblížila průměru eurozóny, ale konvergence cenové a mzdové hladiny výrazněji nepokročila. Co jsou hlavní příčiny toho, že se ani po třech desetiletích nepřibližujeme západním cenám a mzdám?