Letos se na Staroměstské náměstí v Praze vrací tvoje hudba ke Krkonošským pohádkám k vánočního stromu, který se rozsvítí v sobotu 30. listopadu. Proč si myslíš, že si tuhle hudbu lidi oblíbili?

V první řadě bych chtěl poděkovat Tereze Reitschlägerové z pořádající agentury TAIKO, pražskému magistrátu a samozřejmě i všem návštěvníkům, kterým se hudba líbila před dvěma roky. Bez toho by se Krkonošské pohádky na Staroměstské náměstí nevrátily.

Znamenají Krkonošské pohádky pro tebe něco víc, nebo je to jen jedna z muzik, kterou jsi napsal a povedla se ti?

Pro mě tahle hudba k televiznímu seriálu znamená především nesmírnou solidaritu a odvahu televizního štábu, a především paní režisérky Věry Jordánové, že mi tu zakázku dala. Psal se rok 1973, vyhodili mě z nynější Konzervatoře Jaroslava Ježka, kterou jsem založil, nesměl jsem psát pro rozhlas ani pro televizi. Nevydělával jsem žádné peníze, doma jsme měli stroj, na kterém jste lepili pytlíky, abychom měli nějaké peníze na živobytí. Po úspěšných šedesátých letech to pro mě a celou rodinu byl velký zlom.

To je pravda, my jako děti jsme tě do té doby moc nevídali.

Přes týden jsem byl ve škole, přes noc se natáčelo a o víkendech jsem psal muziku. Najednou to byl pro mě šok, nikam jsem nemusel, nikdo po mně nic nechtěl, a do šuplíku jsem psát neuměl.