I tento rok pokračuje hospodářský růst, nezaměstnanost je velice nízká. Na druhou stranu tady máme ale zdražování potravin, byty jsou u nás jedny z nejdražších ve střední Evropě… takže žije se Čechům dobře?

Žijeme na konci druhé dekády třetího milénia, na území ve středu Evropy, od konce poslední války uplynulo na našem kontinentě 74 let a vaše otázka by v dnešní době měla být zcela nadbytečná, nicméně je namístě. Nechci se pouštět do série statistických čísel, ale uvedu jenom jeden, zato výmluvný symbol, který pro nás starší je převzatý od našich maminek a je jím, cituji moji maminku, „chléb náš vezdejší“. Já ještě z dětství pamatuji, jak ho doma pekla a s jakou posvátnou úctou se k němu lidé chovali. No a když si vezmeme poslední dostupnou statistiku, tak zjistíme ohromující skutečnost, neumíme si upéct v naší zemi dostatek chleba! V roce 2017 máme u chleba záporné saldo 15 156 tun. Opravdu nevím, jak charakterizovat zemi, která je závislá i na dovozu chleba a která dosáhla záporného salda u celkového agrárního obchodu za minulý rok minus 40,322 miliardy Kč! Jinými slovy chybí nám stále víc našich potravin a jejich výrobu umožňujeme zahraničním producentům, čemuž odpovídá výrazné zdražování na domácím trhu.

A co říci na to, že ani třicet let po revoluci jsme stále „nedohnali“ Západ, což se podle některých porevolučních politiků mělo povést už před lety?

Obávám se, že ani nedoženeme. Ono se to snadno vykřikuje v anonymním davu na náměstích, ono se to snadno plive z obrazovek televize, ono se snadno uráží seniory a venkovany (viz například Geislerová, Hrušínský, Jourová) a neméně snadno se menšina mající přístup do médií prohlásí za elitu, jejíž názory jsou jediné správné, a kdo to vidí jinak, ten je nálepkován a ostouzen. Co tím chci říci – nic míň a nic víc, že naše společnost je havarovaná, chybí jí jakákoliv schopnost konsenzu, dohody a věcné komunikace, tedy pozitivní sociální předivo, které je podmínkou správného fungování státu, rozvoje ekonomiky a spokojenosti lidí. Je třeba si přečíst Tomáše Bati a jeho hodnocení světové hospodářské krize třicátých let minulého století a jeho analýzu důvodů této krize a jak z ní ven. Podle jeho přesvědčení to byla krize morální, která způsobila největší krizi hospodářskou. Jsem přesvědčen, že pro naši dobu platí to stejné a že jsme promarnili to ohromné vzepětí většiny našich občanů, které ve své době bylo koncentrováno v hesle „Za Komárka koruna jako marka“, které se ukázalo jako falešné a zde je nutné hledat počátek dnešní deziluze a důrazně varovat před novými proroky, kteří nedobrý mravní a morální stav společnosti využívají.

Na druhou stranu, je něco, ohledně čeho si můžeme říct, že jsme na tom lépe než na Západě?

Určitě ano a viděl bych to ve dvou oblastech. Tou první a pro mne zcela zásadní je fakt, že tato země je stále ještě naše. Samozřejmě můžeme polemizovat o montovnách, o skupování půdy cizinci, o miliardách dividend směřujících do zahraničí, o politicích, kteří nemají problém zradit, změnit se v udavače a škodit své zemi, mohl bych dlouho pokračovat. Co je ale gruntovní pro to, abychom se v naší vlasti mohli cítit dobře, je skutečnost, že zde nemáme hordy ilegálních migrantů a není zde takové napětí a strach, jako třeba v Německu, které Merkelová svou vítačskou politikou zničila a je zodpovědná za narůstající násilí a napětí. Myslím si, že ji spravedlnost a svědomí doženou, což už začíná být vidět stále častěji. U nás by to bylo podobné, nebýt pana prezidenta Zemana, ke kterému se připojil současný premiér Andrej Babiš, jehož vystupování zejména na evropské politické scéně je úplně jiné než u předchozích českých premiérů a je v diametrálním protikladu probruselských papoušků a la Pospíšil, Telička a další trafikanti.

Máte pocit, že si naše země vydobyla v rámci nové, sjednocené Evropy silné postavení? Má podle vás značka „Česká republika“ dnes lepší zvuk než před čtvrtstoletím? Kdo se o jméno naší země zasloužil především? Mají na tom nějaký podíl dnešní vrcholní politici?

Já bych v současné době o nové, sjednocené Evropě moc nehovořil, spíše jde o stále viditelnější souboj o dominanci vybraných starých zemí EU pod taktovkou Německa a Francie proti těm novým, mezi něž patříme. Nejdůležitější je udržet si svoji národní tvář, svoji vzdělanost, chytrost, šikovnost. Dovolím si v kontextu použít zde slova svého přítele ing. Jaroslava Kopisty, sedláka z Chrudimska, jehož rod hospodaří na půdě nepřetržitě od 27. listopadu 1629, jak praví zápis v gruntovní knize, cituji: „Když se tak dívám kolem sebe, nemohu se zbavit myšlenky na to, co naše generace předá těm, kteří přijdou po nás. Zatím je to rozblázněná příroda signalizující všemi směry, že něco není v pořádku. Hašteřící se velmoci o suroviny a vliv, do nebe rostoucí světová populace se svými existenčními nároky, nadnárodní firmy budující svůj nedotknutelný hospodářský prostor. Málo soudné kolo dějin se roztáčí do stále větších obrátek. Jen schopný a moudrý národ bude mít šanci odolávat těmto tlakům.“ Já dodávám, že k tomu je třeba schopné a moudré politiky a komunikující společnost. Na posouzení zásluh a srovnání renomé naší země v kontextu čtvrtstoletí je ještě brzy a spíše je třeba nerozpustit se v náporu různých „hodnot“, které jsou vlastně jen prostředkem pro naplnění materiálních hodnot těch, kteří je z Bruselu i z českých institucí dnes a denně vytrubují.