Jsme na konferenci GLOBSEC, kde se mimo jiné řeší, jakou pozici by si měl středoevropský region najít v dnešním světě. Myslíte si, že jsme v nějaké přelomové situaci, kdy je třeba si pozici a vlastní zájmy definovat nějak nově?

Celá Evropská unie je v nové situaci. První člověka samozřejmě napadne válka na Ukrajině, která znamenala rozbití evropské bezpečnostní architektury vybudované v Helsinkách roku 1975. Začaly se vypovídat třeba i smlouvy o odzbrojení. Takže jsme v kvalitativně nové situaci.

Máme nové výzvy i v tom, jak se mění poměry sil ve světovém řádu. Před dvaceti lety měla Čína asi čtyři procenta světového HDP, teď předbíhá Evropu a dobíhá USA. Myslím, že je nedoběhne, ale je to určitě výzva.

A nyní přišla válka, která nás probudila z našeho pacifistického snu. My jsme si po roce 1989 mysleli, že mír tu bude navždy a nic nám nehrozí. Teď je tady nová situace a ani naše armády, ani naše zbrojní výroba na ni ještě nebyly schopny zareagovat. Pořád si udržujeme nějakou iluzi, že ruského agresora uspokojíme tím, že mu předhodíme dvacet procent území Ukrajiny.

My jako středoevropské země, které jsou členy EU a NATO, jsme postaveny před výzvu, jakým způsobem přispějeme k tomu, aby EU z této proměny světa vzešla silnější, aby ty změny zvládla. Zatím se k tomu stavíme spíše různě, jak jsme viděli i v evropských volbách, kde posilovaly spíše odstředivé tendence.

Já jsem zde se zájmem sledoval diskusi, za jakých podmínek by měli přistupovat k EU noví členové. Protože teď už rozšiřování EU není jen o tom, že budeme mít větší území a větší společný trh, ale teď už je to geopolitická nezbytnost.

Pokud Evropská unie chce být relevantním globálním hráčem proti miliardové Číně a Indii, proti USA, které nám utekly v technologickém vývoji, tak musíme něco dělat. A třeba rozšíření EU o Ukrajinu by nebyla jen nějaká pocta Ukrajincům, že se statečně brání. Je to geopolitická nezbytnost.

Integrovat západní Balkán, to je nezbytné z hlediska bezpečnostního.

Pro politiky to znamená, aby občanům realisticky řekli, jaké ty výzvy dnes jsou. Pro běžného člověka, který tvrdě pracuje, aby uživil rodinu, jsou to dnes příliš odborné a abstraktní záležitosti. Ale my musíme ty lidi získat, aby pochopili, co se to tu děje.

Dnes jsem tu měl obrovský zážitek z vystoupení dánské premiérky. Dánsko je pětimilionová země, stejně jako Slovensko. Jaký konsenzus tam panuje ohledně války na Ukrajině. Jak se lidé shodují, že se EU musí rozšířit. Jaký leadership prokázala, jak dovede věci lidem vysvětlovat.

Tvářit se, že to vyhnije a my se vrátíme k byznysu, co jsme dělali včera, to je strategicky velmi nebezpečné.

A když bychom se tedy zaměřili na ten náš region střední Evropy?

Střední Evropa se v tomto trochu rozdělila. Polsko netrpí žádnou geopolitickou naivitou, protože třikrát bylo dělené za účasti Ruska. Útokem na Polsko začala druhá světová válka a opět v tom figurovalo Rusko. Takže v Polsku lidé podporují tuto akci a Polsko, dá se říct, je připraveno i na ty špatné scénáře.

V Česku je nějaká politická situace, v Maďarsku zase úplně odlišná a u nás na Slovensku také nemáme úplně vyjasněnou pozici. Ukrajině pomáháme, a současně někteří politici říkají, že by bylo nejlepší, kdyby se už vzdala.

Kde tito lidé berou jistotu, že když Putinovým imperialistickým zájmům předhodíme dvacet procent Ukrajiny, že to za pět let nezačne znovu? Když mluvíme o míru, tak musíme mluvit o míru spravedlivém. To znamená, že budou garance na padesát let, že se takový atak nebude opakovat.