Vy jste se o 17. listopadu dozvěděl vlastně až zprostředkovaně, protože jste pracovně pobýval na takzvaném Ostrově svobody, tedy na Kubě…

Na Kubě byla poměrně velká parta našich lidí. Různé podniky posílaly do zahraničí takříkajíc za odměnu, a to šli většinou straníci. Mě tam lákali z toho důvodu, že tady už jsem měl nějaké zkušenosti. Já jsem jim to třikrát odmítl, že tam nepojedu. Tam jsme byli taková malé skupina a něco jsme poslouchali v rozhlase. Až když jsem se v polovině roku 1990 vrátil domů, tak jsem říkal - je to výborné.

Vy jste tam byl jako strojař, že?

Já tam byl jako hlavní inženýr na výstavbě velké elektrárny. Nemohl jsem tam být poslán jako ředitel, protože jsem nebyl v partaji, tak jsem tam jel jako zástupce ředitele ve funkci hlavního inženýra a tři roky jsem tam toho ředitele zastupoval, což bylo prakticky i proti předpisům. Přijel tam škodovácký kádrovák, velmi nebezpečný člověk, a ten tam prohlásil, když jsme se jej ptali začátkem roku 1990, co u nás doma je, on říkal, že je tam nějaký Havel a studenti chtějí svobodné volby - já bych to postřílel. To byla slova toho člověka. To byl šéf personálního oddělení ve Škodovce, kádrovák. Pak jsem se dozvěděl, že si udělal autodopravu a podnikal.

Na začátku devadesátých let to pro vás byla po všem, co jste zažil, dobrá zpráva, že?

To víte, že jo. Když člověk byl na té vojně, co zažil… Člověk nejdřív nevěděl, co jsou ti PTP. Od mazáků jsem se pak dozvěděl, že jsou to útvary politicky nespolehlivých, to bylo v tom jednapadesátém roce, co jsem šel. A to jsme pořád věřili, že to tenkrát praskne, jak se říkalo. No, kdo tam se mnou byl - parta vysokoškoláků, vyhozených ze škol, pak kulaci, hodně ze Slovenska, a pak to byli faráři. Ti mazáci, co byli o rok výš, tak to bylo téměř to samé. Tam na vojně neexistovala nějaká šikana, naopak mazák řekl - na toho a toho si dávej pozor, to je svině, ten je zase dobrý…