Máme za sebou dva měsíce koronavirových omezení. Jak na ně s odstupem nahlížíte? Čemu pomohla, čemu ublížila?

Je snadné být po bitvě generálem... a proto se nechci pouštět do zjednodušujících hodnocení a odsudků. Zprávy přicházející z okolního světa spolu s mediálním věštěním katastrofy, to vše lidi vystrašilo a vláda na začátku prostě jednat nějak musela. Že si ovšem polohu „nouzového stavu“ pánové Hamáček a Babiš i epidemiolog Prymula oblíbili, že se v roli hlasatele nových pořádků spolu se soudružkou Maláčovou našli, to bylo s každým dalším dnem jasnější.

Naše životy byly obráceny vzhůru nohama. My jsme v Institutu Václava Klause v průběhu tohoto složitého období připravili sérii 12 textů, které jsme vydali ve sborníku Karanténa. Doporučuji k přečtení a k zamyšlení. Dokonce i těm, kteří s námi nesouhlasí. V našich textech nehodnotíme jednotlivá rozhodnutí vlády; přemýšlíme o důsledcích této krize. Nejen ekonomických, ale zejména společenských, v něž tato krize vyústí. A příliš optimističtí nejsme.

Jak hodnotíte dosavadní práci epidemiologa Romana Prymuly? Bylo něčeho až příliš?

Můj názor je asi menšinový, ne-li okrajový, ale já zcela principiálně odmítám epidemiologické diktátorství pana Prymuly. Stali jsme se obětí „vědecko-lékařského“ ovládnutí společnosti. Politika byla ve vleku medicínského rozhodování. A medicína rozhodovala medicínsky. Bylo a je jí jedno, jaké společenské a ekonomické důsledky její nařízení budou mít.

V jednom z našich textů přinášíme výpočet, že na koronavirus, pouze na koronavirus, zemřelo v ČR 0,0022 % obyvatel. S úctou ke každému životu, máme se z této „hrozby“ ekonomicky vzpamatovávat dlouhá léta do budoucnosti?