Předsedkyně TOP 09 Markéta Pekarová Adamová reagovala na odstoupení „své“ ministryně pro vědu Heleny Langšádlové tak, že nominovala Pavla Tuleju. A nakonec to skončilo Markem Ženíškem. Tuleja se totiž vzdal kandidatury kvůli kritice, že publikoval v takzvaných predátorských časopisech, které nesplňují vědecké standardy. Proč?

Nechci se pouštět do spekulací na téma odvolání a odstoupení paní ministryně. Důvodem zcela jistě není skutečnost absolutní nadbytečnosti tohoto vládního korýtka. TOP 09 se však nominací docenta Tuleji, jenž měl pro onu zbytečnou pozici rozhodně lepší odborné předpoklady než předchůdkyně, podařilo otevřít dosti velkou plechovku s červy, takzvané predátorské časopisy, kterou nepůjde tak snadno uzavřít.

Co jsou, zjednodušeně řečeno, ty predátorské časopisy...

Já sám, jako publikující historik, nemám s touto problematikou žádnou osobní zkušenost. Pokud bych to měl vyjádřit opravdu velmi lidově a velmi zjednodušeně, tak predátorský časopis je periodikum, jemuž pošlu odborný článek, a ještě mu zaplatím, aby mi článek vydalo. Je to něco podobného, jako by nám Česká televize každý měsíc platila 150 korun za to, že máme možnost sledovat její programy. To je postup, který mi nikdy nepřišel na mysl, neboť si své práce vážím a nabízím ji veřejnosti, třeba ve formě knihy, za určitou finanční protihodnotu.

Ta problematika je samozřejmě složitější. Zmíněný pojem uvedl v život americký knihovník Jeffrey Beall v roce 2010, když vytvořil seznam odborných časopisů, které se – dle jeho mínění – dopouštějí málo etického chování, když jsou ochotny publikovat cokoli, co si autor zaplatí, bez ohledu na kvalitu. Sám Beall po sedmi letech daný problém uzavřel, ovšem jeho dítko, seznam „závadných“ časopisů, žije dál a má se čile k světu.

Cynik by řekl, že jde o příklad tržního principu ve vědě…

To je také jeden z možných pohledů. Ostatně každý autor má možnost své stvořené dílo vydat takzvaně vlastním nákladem, což se občas děje. Zde však jde o systémovou záležitost. Ony časopisy se tváří jako vědecké a dávají asi možnost publikovat opravdu každému. Já bych ale zde vyzdvihl určitý prvek, který nebyl – zcela jistě záměrně – v záplavě odsuzujících komentářů vůbec zmíněn.

Přetřásalo se dost osob, jež se měly „provinit“ publikováním v těchto časopisech. Nikdo však nezjišťoval, kdo onen poplatek platil, zda osoba samotná, nebo zaměstnávající instituce, tedy fakticky daňový poplatník. Uvědomme si, že u někoho mohly ony články značnou měrou přispět k úspěšné docentské habilitaci či k řízení profesorskému. Takže tady daňový poplatník mohl zaplatit určitou větší než malou sumu v dolarech či v eurech, aby ona osoba získala akademický titul, a tím akademickou definitivu a výrazně vyšší akademický plat, plně hrazený ze státního rozpočtu, tedy opět z daňové zátěže. Nedělám si iluze, že by tomu bylo jinak.

Vám tedy vadí spíše finanční než etický rozměr?

Přesně tak. Samotné publikování v údajně predátorském časopise nevypovídá nic o tom, zda je daný článek dobrý, či špatný. To je nutné posuzovat individuálně. Mnohem horší je skutečnost, pokud tímto způsobem někdo dosáhne akademického titulu. Ovšem, abychom udrželi míru, je to nicotné proti tomu, když někdo dosáhne vědeckého či akademického titulu pomocí plagiátorství.

Nevím, proč se nyní tolik útočí na osoby publikující v údajně predátorských časopisech, zatímco etickou komisí univerzity jednoznačně usvědčený plagiátor nejen nepřišel o své podvodně získané akademické tituly, ale dále působí, nyní na jiné vysoké škole, čímž stále dostává neoprávněné finanční prebendy vydřené z daňových poplatníků. Navíc není jediný, jehož odborná činnost (bohužel v mém oboru) je spojována s plagiátorstvím, ale přitom zastává významné a státem štědře placené funkce.

V predátorských časopisech měla publikovat i Danuše Nerudová…

Prý ano, ale její vystudovaný obor mi je příliš vzdálený, než abych mohl konkrétně hodnotit. Bylo by třeba posoudit jak kvalitu těch článků, tak skutečnost, nakolik přispěly k zisku akademických titulů. Vedle problému s údajným prodejem absolventských titulů v době jejího rektorování, případně skutečnosti, že měla údajně jako školitelka vést plagiátorskou disertaci, by šlo o drobnost.

Poněkud mne ale děsí skutečnost, že onoho takzvaného predátorství se chopila politická scéna, což nemůže přinést nic dobrého. Mám dokonce obavu, že současná kampaň ohledně oněch časopisů zamete pod koberec mnohem vážnější neřesti, jež se v naší vědě objevují.

Co máte konkrétně na mysli?

Vrátím se ke své alma mater a k jejímu současnému stavu, který je diametrálně odlišně představován dvěma internetovými platformami, oficiální (UP Reflexe) a disidentskou (Diskuzní žurnál). V druhé platformě naleznete ostatně velmi závažný článek, publikovaný před dvěma týdny, týkající se nejen oněch predátorských časopisů, ale stavu, označeného jako „akademická mafie“, kde jsou uvedeny konkrétní příklady falšování výsledků vědecké práce, profesní likvidace nepohodlných, krytí této praxe akademickým vedením a podobně.

Děkuji za podnět, rád si přečtu. Ale vraťme se na politickou scénu. Ministrem pro vědu je Marek Ženíšek. Je to dobrá volba?

Již jsem několikrát uvedl, že dobrým výsledkem pro daňové poplatníky by byla jen likvidace tohoto korýtka. Pan Ženíšek byl v minulosti náměstkem na ministerstvu zdravotnictví a na ministerstvu spravedlnosti, ač není ani lékař, ani právník. Má doktorský titul z politologie. Dvě desítky let přednášel na vysoké škole – na soukromé Metropolitní univerzitě možná učil i svoji vládní kolegyni. Má několik publikačních „zářezů“, ovšem samostatnou publikaci bez spoluautorů jsem našel pouze jednu. Navíc vše vydal v nakladatelství úzce spojeném se Západočeskou univerzitou. Přesto jde z hlediska akribie o výrazný posun proti předchůdkyni.

Nejsem však přesvědčen, že zrovna politologický pohled je ten, který by měl řešit perspektivy české vědy. Připomenul bych střet dvou amerických profesorek v jednom románu Toma Clancyho. „Co je nového v politologii?“ říká lékařka se zjevným despektem politoložce. Obávám se, že našeho politologa z Plzně by mohlo ve vědecké komunitě potkat cosi obdobného. Naštěstí jde opravdu jen o korýtko a u dotyčného o pouhou zastávku na cestě. Od ministerstva spravedlnosti přes ministerstvo zdravotnictví na ministerstvo čehokoli…

Markéta Pekarová Adamová hned začala útočit, že by se měl vyměnit i ministr školství. Souhlasíte?

Proč troškařit, co takhle vyměnit celou vládu? – Ale teď vážně. U nového ministra jsem rád, že má ke svému resortu aspoň nějaký vztah, tedy má vědecký titul. U vlády, kde se sociální politikou zabývá zemědělec, kdežto zemědělství se věnuje teolog, kde kulturu řídí pedagog, kdežto školstvím se zaobírá hudebník, kde učitelé dějepisu řídí vnitro i celou vládu, jde o zásadní posun. Pokud jsme v řízení a správě vědy tedy stáli na okraji propasti a bylo nutné vyměnit příslušného řídícího, tak nyní jsme udělali velký krok vpřed…

Promiňte, ale pokud se dívám na současnou českou vědeckou obec, nemám zrovna dobrý pocit. A zcela jistě nejsem sám. Pokud byste měl vybrat několik významných českých vědců, koho byste byl schopen jmenovat?

Ze zásady se nebudu vyjadřovat k jinému oboru, protože mi to nepřísluší a nemám potřebné znalosti. Ale jsem schopen jmenovat větší než malé množství českých historiků, kteří si se zahraničím nezadají. Bohužel jsem již ve věku, kdy moji učitelé odešli do nenávratna, takže mohu hovořit vlastně jen o historicích přibližně stejné generace či mladších. V ranku profesorů pro nejnovější dějiny František Hanzlík, Zdeněk Jirásek nebo Ivan Šedivý, pro přemyslovskou epochu třeba Libor Jan nebo Martin Wihoda, a dalo by se pokračovat v dalších obdobích. Z koryfejů odešel nedávno Robert Kvaček, zůstává František Šmahel.

Ale nejvíce si cením člověka, který dokáže skloubit vědu s prezentací pro širokou veřejnost, autora nejprodávanějších českých historických publikací (přes milión prodaných knih), Petra Čorneje. Petr je zářným příkladem, že lze skloubit nejvyšší vědecké parametry s jejich prezentací, a to formou přístupnou doslova všem. Vzhledem ke skutečnosti, že čeští historici žijí bezezbytku z peněz daňových poplatníků, měli by tito přístupnou formou dostávat vše nové a důležité, co v našem oboru vzniká. Moderní a přehledné zpracování národních dějin tady není pro nějaké čárky v systémech, ale doslova pro všechny občany republiky.