Před rokem jste k listopadovému výročí napsal: „Jednak byl 17. listopad 1989 významným projevem jednoty našeho národa, jednak i dnes dochází k posilování jednoty našeho národa jako základní formy obrany proti cizí moci a jejím kolaborantům.“ Jak vývoj vnímáte po roce?

Vnímám současný vývoj jako pokračování výše uvedeného. K lepšímu porozumění tomu, co se odehrálo, připomenu myšlenky jugoslávského „revizionisty“, podle mě spíše „posledního z marxistů“, Milovana Djilase a jeho teorii vzniku „nové třídy“ přeměnou výkonu dílčích vlastnických funkcí v zastoupení společenského, resp. státního vlastníka výrobních prostředků, tj. celospolečenského kapitálu, v plnohodnotné soukromovlastnické funkce. Tento proces proběhl prakticky ve všech zemích, kde společenské vlastnictví vzniklo postátněním, resp. znárodněním. Od počátku byl poznamenán dvěma protichůdnými tendencemi, které měly v různých zemích různou sílu a různé osudy.

Tyto dvě protichůdné tendence odpovídaly dvojakým důsledkům nomenklaturního vládnutí (kdy „kádry rozhodovaly vše“ a byly dosazovány shora). Na jedné straně respektování faktu, že bez odbornosti, schopností člověka to prostě nejde, takže se projevila snaha podpořit odborníky, organizátory, tvůrčí osobnosti, poctivé lidi. Tak, jak se to snažil vylíčit v růžových barvách televizní seriál Okres na severu, případně jak jsem slyšel vyprávět Jiřího Suchého o osudech Semaforu a Divadla Na zábradlí v pořadu Radiožurnálu 30. října. Na druhé straně tu ovšem bylo kritérium političnosti, které v horších dobách, např. porevolučních či normalizačních, umožnilo, aby se do funkcí dostali lidé nekompetentní, omezení, často i podrazáci či jinak morálně vadní.

Současně s tím působila, zejména v našich československých podmínkách, poměrně upřímná víra v socialismus, která měla na lidi, kteří něco uměli a byli schopni to, co uměli, prosadit i za minulého režimu, pozitivní etický vliv, působila na jejich cítění ve smyslu solidarity, poctivosti, úcty k pravdě apod. Část nové třídy nikdy neuměla nic než krást, ti se dnes zaprodávají současné globální moci a způsobili, resp. způsobují dodnes obrovské úniky národního majetku či jeho likvidaci s cílem uvolnění odbytového prostoru pro silnější země. Druhá část nové třídy se snaží, v některých případech úspěšně, postavit na vlastní nohy a opřít se o sílu našeho státu. Logicky mezi oběma vznikají rozpory. Ať se každý zamyslí nad tím, na které straně stojí „milion chvilek“, vyvěšování tibetské vlajky, podpora embarg proti Rusku apod. Dnes si stále větší část národa uvědomuje, o co jde, a dochází ke sjednocování těch, kteří umějí používat rozum.

V souvislosti s listopadem se opakují slova o svobodě. Co pro vás znamená svoboda? A jsme svobodný národ? Jak se svobodou v uplynulých třiceti letech nakládáme?

Pojem svoboda jsem si vždy dával a dávám do přímé souvislosti s možností svobodně rozvíjet a uplatňovat schopnosti člověka, přitom tak, aby svobodný rozvoj každého byl podmínkou rozvoje všech. Je to podle mě dostatečně přesné vyjádření společenského ideálu, o který stojí za to usilovat. Toto pojetí vždy dávám do přímé souvislosti s neustálým vzděláváním se, kritickým poznáváním reality, posilováním vlastní imunity vůči jakémukoli pokusu o to, nechat se zmanipulovat ze strany kohokoli. Opakem je názor: „nedostuduji, abych se mohl věnovat politice“ apod. Je to přiznání toho, že nechci vědět, jak to je, ale pokud z toho budu mít prospěch, tak mě manipulace s mou vlastní osobností nevadí.