V rámci připomínky nedožitých osmdesátin Václava Havla se začíná opět hovořit o Havlově odkazu pravdy a lásky. Co pro vás znamenal Havel a jak na něj vzpomínáte?

Především si vzpomínám na to, jak jsem byl dojatý, když Václav Havel procházel Vladislavským sálem, aby složil svůj prezidentský slib. Díval jsem se na to v televizi s naprosto otevřenou pusou a s nevěřícím pohledem, že se tohle vůbec mohlo za mého života stát. Václava Havla totiž pokládám za největšího a nejodvážnějšího a nejtvrdšího chlapa, kterého jsem v životě měl tu čest potkat. Byl to chlap, který riskoval své zdraví a svůj život pro sen, který se zdál být naprosto neuskutečnitelný, ale on ho nakonec dotáhl do konce. Hovořím o změně režimu. Nikdo z mé generace totiž nevěřil, že by právě Havel mohl jednou učit národ demokracii a slušnému chování, morálce i západnímu stylu myšlení, všichni jsme totiž do té doby byli pod papiňákem ruské mentality a pro nějaké filozofické myšlenky tady nebylo místo. Havel a lidé z Charty 77 ale nakonec i za cenu osobních ztrát zburcovali národ tak, že se to v roce 1989 povalilo, a dokázali tak nemožné. Ale na druhou stranu – kdyby to Gorbačov nepustil, tak to možné nikdy nebude.

Ano, někteří lidé za to vše Havla milují, jiní ho ale odsuzují a dokonce mluví o tom, že byl vlastně nastrčená figurka a listopad 1989 byla připravená akce...

Přesně o tom jsem v roce 1999 natočil film Polojasno. Předlohou mi byla knížka Václava Bartušky, který byl členem parlamentní Komise pro vyšetřování událostí 17. listopadu 1989, takže jsem se tomuto tématu hodně věnoval. Víte, já jsem byl 17. listopadu ve vinárně se svou přítelkyní a vůbec jsem napřed nevěnoval pozornost tomu, co se dělo na Národní třídě, a tímto filmem jsem tak splatil dluhy. Po mnoha prostudovaných materiálech ale musím říci, že Havel rozhodně žádnou nastrčenou figurkou nemohl být, byť ani on se svými ideály a myšlenkami nemohl tušit, že se tady něco změní. Boj s režimem byl totiž po několik dlouhých let bojem s větrnými mlýny, ale z těch větrných mlýnů se v roce 1989 stala skutečná armáda, jejímž vůdcem byl právě Havel a lidé kolem něj. Samozřejmě že kdyby nebyla dohoda mezi Gorbačovem a americkou administrativou, tak by se východní Evropa nepustila. Dál by tady operovali estébáci a komunistická zvůle apod. A protože v době revoluce v listopadu 1989 ani Havel a ani další lidé kolem něj nemohli vědět, jak to dopadne, zda to proti nim strana nespustí, už proto oceňuji tu odvahu. Pro mne je prostě Václav Havel největší chlap a nejstatečnější člověk, kterého jsem v životě potkal. Měl jsem totiž tu čest ho potkat. Byl u první klapky mého filmu a pak mne pozval s mými kolegy na takové sezení poblíž Lán, kde byli i Michael Kocáb a další. Dokonce mne pozval i na Hrad na první evropskou neoficiální premiéru filmu Miloše Formana Lid versus Larry Flynt. Já tam seděl dokonce vedle samotného Larryho Flynta, který tam přijel na zlatém vozíku...

Myslíte si, že je tady místo na zbožšťování Havla?

Nemá cenu Havla nějak zbožšťovat, on jen dělal svou práci, ve kterou věřil a dokázal ji naplnit. Rozhodně nebyl jen nastrčenou figurkou, ty zpravidla bývají nastrčené na poslední chvíli někam, jenže Havel za tu svou filozofii a za to své přesvědčení a za demokracii bojoval téměř třicet let a byl za to i vězněný! Ti, kteří jej dnes kritizují, to jsou zpravidla lidé, kteří studovali na zahraničních školách nebo byli členy Socialistického svazu mládeže anebo byli v ústavech pro mentálně choromyslné. Zatímco Havel seděl ve vězení a psal dopisy Olze a věřil, že jednou ke změně v tomto státě dojde. To, že se nakonec nepodařilo vše do puntíku splnit, to je jasné. Musíme si totiž uvědomit, že všichni, kteří tehdy šli do čela včetně Havla, byli političtí amatéři, neměli žádné vystudované vysoké politické školy v Moskvě, byli to prostě politici, kteří politiky nebyli a učili se této profesi za chodu od světových státníků. Takže určitě v té době došlo k mnoha přešlapům a chybám, ale to bylo pochopitelné. To je, jako byste v životě nehrála tenis a někdo vám dal do ruky tenisovou raketu se slovy, že nevadí, že jste nikdy tenis nehrála, ale i přesto máte jít hrát Wimbledon. A vy byste ten Wimbledon nakonec vyhrála. Takže k tomu bych přirovnal to, jak se Havel naučil politice, a myslím, že nás nakonec i přes ty krkolomné prvopočátky naučil i morálce, lidskosti a pokoře. Národ toto nikdy předtím nezažil.

Věcně uvažující kritici Václava Havla mu vyčítají třeba podporu bombardování Jugoslávie v roce 1999, podporu americké intervence do Iráku, titulují ho „Chrchla“, „humanitární bombardér“ či „starej Veškrna“ a bez předsudků tvrdí – promiňte mi ten výraz – že to byl děvkař a ochlasta... Co byste těmto lidem vzkázal za to, že něco takového vůbec vypouštějí z úst?

Zeptal bych se jich, co dělali za socialismu oni, kdy Havel seděl ve vězení za své názory. A že je někdo „ochlasta“? To samé někdy slýchávám o sobě i já. To jsou ale nejprimitivnější útoky od lidí, kteří si dají každý den pivo a k tomu něco dalšího a nic jiného neumějí. Kdyby však byl někdo skutečný „ochlasta“, tak přece nemůže vést stát a nemůže být ani divadelní režisér anebo spisovatel, protože by to měl v hlavě pomatené. Takže to jsou úplné nesmysly! Prostě potrefená husa se vždycky ozve. To, že si někdo dá občas skleničku, to přece ještě neznamená, že je ochlasta! Je to úplně normální, je to dokonce náš národní zvyk. Ale rozhodně v momentech, které byly státotvorné a kde Havel reprezentoval Českou republiku a předtím Českou a Slovenskou federativní republiku, musel být naprosto při smyslech. Vlastně díky němu se svět dozvěděl o tom, že vůbec existuje nějaké Československo...

Zažil jste s Havlem něco, na co se nezapomíná?

Jednou jsem s ním zažil neskutečnou historku, kterou mi umožnil Igor Chaun. Stál jsem totiž spolu s Havlem na pódiu na Letné, což byla ta velká demonstrace v listopadu 1989, kam přišel i premiér Adamec a pak dva policisté, kteří se lidem chtěli omluvit. A já jsem se dostal do takové ochranky vysokoškoláků z Fakulty tělesné výchovy a sportu a viděl jsem to díky tomu celé z pěti metrů, zezadu. Tu atmosféru na pódiu si dodnes přesně pamatuji, vzpomínám na to, jak byli všichni nervózní, jak jim šlo o krk, protože nikdo nevěděl, zda ještě někdo nezasáhne. I Adamec byl pěkně rozklepaný a ten jeden z policistů dokonce zkolaboval... Podle mne měl na uklidnění tamní situace velkou zásluhu kněz Václav Malý, který neskutečně dokonalou intonací uklidňoval lidi a dával tomu nebezpečnému a rozvířenému davu, v němž napřed stál jeden proti druhému, než všichni pochopili, že je to ta správná cesta, kterou Václav Havel započal, opravdu pocit klidu a vyrovnání. Možná že i to byl důvod, proč nakonec naše revoluce neskončila tak krvavě jako v Rumunsku, kde se lidé dokonce i zabíjeli.

Je vůbec něco, co byste Václavu Havlovi vytkl?

Jediné, co bych mu vytkl, se stalo v době jeho působení na Hradě, kdy se nesnažil zakázat komunistickou stranu, tedy zločineckou organizaci. Asi k tomu měl svoje důvody, třeba to, že by se ti lidé rozprostřeli do jiných politických stran. Druhá věc, která se mi nelíbila, byla ona ohromná amnestie pro všechny. To sice do určité míry chápu, neboť i on byl ve vězení, ale jde o to, že ona amnestie byla příliš velkorysá, kdy se na svobodu dostalo mnoho zločinců, kteří pak páchali další zločiny. To jsou takové dvě technické chyby, které bych mu jako volič vytkl. Jinak ho nesmírně obdivuji a řadím ho na úroveň Masaryka a Karla IV.

Co podle vás Havel udělal nejlépe ze všech?

Určitě bych vzpomněl na jeho vystoupení v Kongresu USA a jeho setkání s dalajlámou a dalšími duchovními celého světa. On totiž dal na vědomí Čechům a Slovákům, že i oni mohou mít nějaké duchovní hodnoty. Všude, kam přijel, tak ho vítali tak, jako by to byl prezident Spojených států, takovou měl morální a duchovní autoritu! Nechci ho ale zbožšťovat a povyšovat nad všechny ostatní, jenom si myslím, že to byl velký frajer v dobrém slova smyslu a silný chlap, protože prožíval nemoci, které přežil, a i přesto se věnoval vedení tohoto státu. Prostě byl silnější nežli jakýkoliv barrandovský kaskadér.

Co říkáte na projevy lidí, jimž je již „pravda a láska“ k smíchu? Tvrdí například, že je pravda a láska jenom prázdná floskule.

Ve své době, kolem roku 1989 a 1990, určitě měla tato slova svou funkci a účinnost, protože se tady neustále lhalo, všichni se nenáviděli, podezřívali a udávali. Takže pravda a láska se na to hodily velmi dobře. Malinko se ale toto rčení přeorientovalo na čistý materialismus a malinko se z těch pozitivních filozofických pravdoláskařských nálad muselo ustoupit, protože na scénu přišli mafiáni, kteří pak v devadesátých letech převzali moc a tuto zemi rozkradli. Musím ale říci, že ve své době toto heslo působilo na lidi pozitivně, protože to bylo něco jiného nežli „se Sovětským svazem na věčné časy“.

Michael Žantovský tvrdí, že by Václav Havel souhlasil s tím, že je třeba migranty přijímat. Co si o tom myslíte? Kdyby Havel žil, nemohl by třeba být v tomto vedle Angely Merkelové druhou autoritou Evropy?

Bylo by absolutní spekulací a nesmyslem, kdybych se vyjadřoval ke člověku, který tady už dnes není, ve smyslu co by říkal a jak by se zachoval. Já si ale v této věci velice vážím přístupu dnešní vlády, ministra vnitra Chovance i prezidenta Miloše Zemana, že toto nepřipouští. Už potřetí pro ParlamentníListy.cz musím říci, že pod rouškou těch uprchlíků, kteří jsou vetšinou ekonomičtí imigranti, se skrývají perfektně vycvičení teroristi, kteří nám tady udělají ještě pěknou paseku. Je to vymyšlený plán na to, jak okupovat a jak zislamizovat Evropu a jak si podrobit křesťanskou a židovskou historii v Evropě. Myslím si, že by to Havel nakonec pochopil také. Je to ovšem názor můj, a nikoliv pana Havla, který se na to vše dívá zeshora, a doufám, že je v pohodě.

Václav Havel, Václav Klaus, Miloš Zeman – dají se tito tři v něčem porovnat?

Každý z nich žil a působil v jiné fázi, v jiném období naší republiky, takže se musel pokaždé chovat jinak. Za prezidentování Václava Havla ale bylo veliké ego předsedy vlády Klause, který neunesl a dodnes neunáší Havlovu slávu a popularitu. Mám pocit, že snad ani nesouhlasil s názvem Letiště Václava Havla, byla to podle něj politická schválnost s velmi krátkodobým nádechem. Namísto aby oni dva šli stejnou cestou, šli proti sobě, což byla určitě pro republiku škoda. Havel byl idealista, byl to sofistikovaný a vzdělaný člověk a vedl zemi jinak nežli pragmatický Klaus, o němž se ale nedá říci, že by zemi vedl nějak výrazně špatně – také měl mezi lidmi autoritu a počínal si v této funkci dobře. Myslím si však, že nechal pustit mnoho mafiánů k lizu, kteří pak republiku ekonomicky rozkradli. Ale činil tak možná nevědomky. Také jeho amnestie byla dost naivní.

No a Miloš Zeman?

Miloš Zeman působí v období úplně jiných mezinárodních podmínek. Já za jeho názory stojím a je to o mně známo, a i když mi je to vyčítáno a umělecká obec mne nesnáší za to, že jsem ho podporoval a podporuji, musím říci, že je to velice vzdělaný člověk, který působí jinak v médiích a jinak v soukromí. Ale jak Klaus, tak Zeman, tak i Václav Havel se zasloužili o to, že žijeme ve svobodné zemi. Jsou to podle mne frajeři, kteří dokázali tuhle zemi z krizového období roku 1989 vyvést na mezinárodní úroveň a na úroveň demokratické země. Všech tří si vážím, ale každého za něco jiného.

Jste režisér, takže jistě máte blízko i k Havlově literární tvorbě. Je něco, co vás zaujalo v jeho tvorbě? Třeba jeho film Odcházení se prý velmi líbil režisérovi Tomáši Magnuskovi...

Odcházení byl experimentální film a filozofická retrospektiva Havlova života. On si prostě natočil takový deník či parodickou a absurdní vizuální autobiografii. Určitě má Odcházení svoji hodnotu, i když to není film, na nějž bych šel s chutí do kina, kdyby ovšem nebyl pod ním podepsaný Václav Havel. Není to moje filmová parketa, ale Havla jsem obdivoval za to, že ve svém věku a ve svém zdravotním stavu se pustil do režie, která je těžkou profesí a člověk se ji učí celý život. Určitě ale má tento film svoji historickou hodnotu.

Havlovo jméno již nese letiště v Ruzyni, které jste zmínil, teď se po Havlovi pojmenovala piazzetta Národního divadla – je to náměstí Václava Havla, kde je navíc umístěna socha srdce od Kurta Gebauera – pak tu máme zvon v kostele sv. Havla v Havelské ulici, jenž se má Prahou rozeznít od Nového roku, a jsou tu i lavičky Václava Havla. Další přejmenování ulic a objektů se prý již připravuje. Není toho už moc?

Ve všech národech je zakořeněno, že si po slavných vůdcích, prezidentech a králích pojmenovávají katedrály, náměstí a ulice, takže je to celkem logická věc. Já osobně bych tím přejmenováváním spíše šetřil, ale určitě si nějaké náměstí Václav Havel zaslouží. Ale zase aby se všechno nejmenovalo po Karlu IV. či po Václavu Havlovi. Měly by to být jen význačné budovy nebo ulice, čili to nemůže být každý plácek anebo lavička v parku. To by mi přišlo trapné.

A co ta piazzetta u Národního divadla?

Tam mi to přijde v pořádku. Na Národní třídě se to začalo vše odehrávat, tak proč ne? I když to není náměstí, ale spíše takový dvoreček.