Dnešní vydání Týdne v médiích začíná problematikou, o které už na stránkách ParlamentníchListů.cz jeden text vyšel. Jde o takzvanou „Reportáž psanou na benzínce“, tedy pořad ČT, ve kterém má hlavní part novinářka Ivana Svobodová z týdeníku Respekt. Stejně jako autorka textu, mediální odbornice Alena Maršálková, ani Petr Žantovský nechápe, jaký žánr měl tento veřejnoprávní pořad představovat. „Jestli to byl čistý a prostý útok na takzvané dezoláty a dezinformátory, nebo zda to byl prostě sebeoslavný medailon na paní redaktorku Ivanu Svobodovou, kterou asi každý, kdo přišel v posledních letech s Respektem do styku, má v nějaké podobě zafixovanou,“ ptá se Žantovský. 

Obsah článku Aleny Maršálkové Petr Žantovský podepisuje a nic k němu dodávat nechce. Sám za sebe chce ale dodat malou osobní zkušenost s prací novinářky Ivany Svobodové: „Já jsem s touto paní redaktorkou mluvil poprvé a naposledy v životě v roce 2018, když jsem byl zvolen do Rady ČTK. Tato paní mi zavolala s tím, že mají v Respektu takový žánr, který je jakoby profilovým, jednostránkovým nějaké figury, která je v tu chvíli z nějakého politicko-společenského důvodu zajímavá. Já jsem udělal tu velkou chybu, že jsem zdvořilý člověk a tu paní jsem neodmítl. Sice jsem znal její veledílo, ale říkal jsem si, že na prostém medailonku nemá co zkazit. Jak jsem se mýlil!“

„Paní přišla na rozhovor vybavená ani ne tak informacemi, jako pomluvami. Každou větu, kterou jsem řekl, bleskurychle doplnila a napsala tam větu svou. Z medailonu, který měl být představovací, tedy víceméně neutrální, vytvořila poměrně solidní základ pro udavačský materiál. Vyšel jsem z toho pochopitelně jako naprostý neschopa a člověk nehodící se do veřejného prostředí,“ vzpomíná Žantovský na svou špatnou zkušenost. „Takovou pověst u redaktorů typu paní Svobodové mám a je mi to jedno. Kdybych tam měl lepší, asi by mě to trápilo. Spíš se pozastavuji nad tím, jakým způsobem tito lidé vykonávají svoji profesi, a na tom dokumentu to bylo také vidět. Chaoticky, nesmyslně, nepřipraveně, s apriorním postojem k určitým lidem nebo věcem, které popisují. Ze své vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že to je skutečně metoda, kterou tito lidé praktikují,“ říká mediální analytik. Vrací se ještě k obsahu pořadu, odvysílaného na ČT: „Potom říká, obráceně, jinými slovy, že zdravá společnost chce zdravá média. Já bych to převrátil tak, že jaká je společnost, taková má média. Kdysi se říkalo, že jaký je národ, takovou má vládu.“

Petr Žantovský přemýšlí, zda si zasloužíme takto strašidelné novináře, jak je pojmenoval. Dochází k závěru, že možná ano. „Protože jsme do dnešního dne nedokázali s celým tímto trendem udavačské novinařiny v posledních 20 až 25 letech nějakým způsobem naložit. Prvních pár let po revoluci v roce 1989 naše novinařina vypadala vcelku dospěle a srovnatelně s jakýmkoli demokratickým státem. Někde kolem roku 2000 se to začalo velmi silně lámat,“ vysvětluje mediální analytik. Podle něj se na mediálním poli v poslední době přitvrzuje. „Hrají si s novými ohroženími, hledají se noví nepřátelé. Vždycky mi taková situace připomíná píseň Vladimíra Merty Vojna a mír: ‚Soustavně neohroženi, nemají komu by podlehli‘. Já jsem měl z paní Svobodové i z celého dokumentu dojem, že ta paní je prostě nervózní z toho, že nikdo neusiluje o její újmu, že proti ní nikdo nebojuje, že je lidem prostě lhostejná. Celý ten dokument vnímám jako snahu o upozornění na sebe sama. A to si myslím, že je od české novinařiny opravdu hodně málo,“ uzavírá Žantovský pro ParlamentníListy.cz první dnešní téma.