Dnešní vydání Týdne v médiích začíná problematikou, o které už na stránkách ParlamentníchListů.cz jeden text vyšel. Jde o takzvanou „Reportáž psanou na benzínce“, tedy pořad ČT, ve kterém má hlavní part novinářka Ivana Svobodová z týdeníku Respekt. Stejně jako autorka textu, mediální odbornice Alena Maršálková, ani Petr Žantovský nechápe, jaký žánr měl tento veřejnoprávní pořad představovat. „Jestli to byl čistý a prostý útok na takzvané dezoláty a dezinformátory, nebo zda to byl prostě sebeoslavný medailon na paní redaktorku Ivanu Svobodovou, kterou asi každý, kdo přišel v posledních letech s Respektem do styku, má v nějaké podobě zafixovanou,“ ptá se Žantovský. 

Obsah článku Aleny Maršálkové Petr Žantovský podepisuje a nic k němu dodávat nechce. Sám za sebe chce ale dodat malou osobní zkušenost s prací novinářky Ivany Svobodové: „Já jsem s touto paní redaktorkou mluvil poprvé a naposledy v životě v roce 2018, když jsem byl zvolen do Rady ČTK. Tato paní mi zavolala s tím, že mají v Respektu takový žánr, který je jakoby profilovým, jednostránkovým nějaké figury, která je v tu chvíli z nějakého politicko-společenského důvodu zajímavá. Já jsem udělal tu velkou chybu, že jsem zdvořilý člověk a tu paní jsem neodmítl. Sice jsem znal její veledílo, ale říkal jsem si, že na prostém medailonku nemá co zkazit. Jak jsem se mýlil!“

Anketa

Chcete, aby čeští vojáci byli vysláni na Ukrajinu k hlídání příměří?

Ano

2%

Ne

97%

Nevím / Je mi to jedno

1%

hlasovalo: 11793 lidí

„Paní přišla na rozhovor vybavená ani ne tak informacemi, jako pomluvami. Každou větu, kterou jsem řekl, bleskurychle doplnila a napsala tam větu svou. Z medailonu, který měl být představovací, tedy víceméně neutrální, vytvořila poměrně solidní základ pro udavačský materiál. Vyšel jsem z toho pochopitelně jako naprostý neschopa a člověk nehodící se do veřejného prostředí,“ vzpomíná Žantovský na svou špatnou zkušenost. „Takovou pověst u redaktorů typu paní Svobodové mám a je mi to jedno. Kdybych tam měl lepší, asi by mě to trápilo. Spíš se pozastavuji nad tím, jakým způsobem tito lidé vykonávají svoji profesi, a na tom dokumentu to bylo také vidět. Chaoticky, nesmyslně, nepřipraveně, s apriorním postojem k určitým lidem nebo věcem, které popisují. Ze své vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že to je skutečně metoda, kterou tito lidé praktikují,“ říká mediální analytik. Vrací se ještě k obsahu pořadu, odvysílaného na ČT: „Potom říká, obráceně, jinými slovy, že zdravá společnost chce zdravá média. Já bych to převrátil tak, že jaká je společnost, taková má média. Kdysi se říkalo, že jaký je národ, takovou má vládu.“

Petr Žantovský přemýšlí, zda si zasloužíme takto strašidelné novináře, jak je pojmenoval. Dochází k závěru, že možná ano. „Protože jsme do dnešního dne nedokázali s celým tímto trendem udavačské novinařiny v posledních 20 až 25 letech nějakým způsobem naložit. Prvních pár let po revoluci v roce 1989 naše novinařina vypadala vcelku dospěle a srovnatelně s jakýmkoli demokratickým státem. Někde kolem roku 2000 se to začalo velmi silně lámat,“ vysvětluje mediální analytik. Podle něj se na mediálním poli v poslední době přitvrzuje. „Hrají si s novými ohroženími, hledají se noví nepřátelé. Vždycky mi taková situace připomíná píseň Vladimíra Merty Vojna a mír: ‚Soustavně neohroženi, nemají komu by podlehli‘. Já jsem měl z paní Svobodové i z celého dokumentu dojem, že ta paní je prostě nervózní z toho, že nikdo neusiluje o její újmu, že proti ní nikdo nebojuje, že je lidem prostě lhostejná. Celý ten dokument vnímám jako snahu o upozornění na sebe sama. A to si myslím, že je od české novinařiny opravdu hodně málo,“ uzavírá Žantovský pro ParlamentníListy.cz první dnešní téma.

Miliardy neziskovkám. Potřebujeme vlastního Trumpa

V aktuálně probíhajících diskusích o přerozdělení dalších peněz na pokračování války na Ukrajině podle Petra Žantovského unikají další souvislosti, které s děním na první pohled souvisí jen nepatrně, ale silně se týkají ekonomického zdraví Česka i našich kolegů z EU. Čtenářům doporučuje k přečtení aktuální zprávu od Hlídače státu, organizace, která monitoruje informace o dotacích na evropské, státní i krajské úrovni. „Jestliže se bavíme v řádech stovek miliard pro zbrojení, tak tady se bavíme o jednotkách miliard, avšak stály by také za hlubší inventuru,“ říká Žantovský. Při pohledu na seznam nejvyšších příjemců dotací pro soukromé firmy ho zaujal „vítěz“, zájmové sdružení právnických osob CESNET, které obdrželo přes miliardu korun. „Většina českých obyvatel zřejmě ani netuší, že existuje, natož jakou má činnost,“ poznamenává mediální analytik. Na druhém místě se s přibližně půl miliardou korun umístila Fotbalová asociace ČR (FAČR) a třetí s bezmála půl miliardou je Člověk v tísni.

„Co je Člověk v tísni, už asi ví dnes každý, že to je organizace, která sloužila jako zprostředkovací místo pro politické a finanční zájmy rozmanitých lidí kolem Václava Havla, založená už počátkem devadesátých let. Dneska je to bumbrlíček, čili když si otevřete jakýkoli portál nabízející volná místa, tak téměr každý týden tam najdete nějaké velmi slušně placené nabídky míst od Člověka v tísni na takový zásadní úkol, jako například koordinace komunikace s někým, koordinace plánování komunikace s někým a podobné fráze. Vůbec nic to neznamená. Nevíme na co, nevíme proč, ale víme za kolik,“ říká Žantovský k jedné z největších českých neziskovek. 

„Víme, že z toho veřejného sektoru, a teď se nebavíme o nějakých příjmech typu Sorosovy fondy, ale z veřejného sektoru, je to skoro půlmiliarda korun. Zkuste si představit, kolik by se za půl miliardy dalo postavit různých mateřských školek, družin, možná i LDNek nebo hospiců, zkrátka zařízení, která jsou skutečně potřebná pro živé lidi, a nikoli jenom pro kapsy pár bafuňářů od Šimona Pánka. Kdybychom si představovali optimální výsledek podzimních voleb, tak by to byla situace, kdy nastoupí někdo s podobně jednoznačnými názory a tendencemi je naplňovat, jako je Donald Trump. Myslím si, že organizace typu Člověk v tísni by v jeho dnešní Americe nevydržela ani minutu,“ soudí Žantovský.

Fotogalerie: - Medaile pro máničky

Vtip, který se nepovedl

Na závěr chce Petr Žantovský opravit mylnou informaci, které se dopustil minulý týden. „Je to o to více tristní, že se týkala člověka, kterého znám dlouhá léta, dlouhá léta si ho vážím a myslím si, že udělal pro českou kulturu a novinařinu docela hodně práce,“ říká mediální odborník. Zpráva, týkající se smrti Jaroslava Čejky, kterou Petr Žantovský čerpal přímo z Čejkova parte, byla nepravdivá. „Je dobře, že byla nepravdivá. Já jsem rád, že Jaroslav Čejka stále žije a je mezi námi, avšak to, že rozeslal mezi nejbližší kolegy a přátele své vlastní parte, nepovažuji ani trošku za dobrý vtip,“ soudí Žantovský. Na důvod, proč si Čejka vymyslel vlastní skon, se Žantovský ptát nechce. „Každopádně pronajmout si na 1. dubna obřadní síň Strašnického krematoria a uspořádat tam jakousi trachtaci, která tam prý, podle Čejkových slov, má proběhnout, a která má být jakýmsi předčasným pohřbem, zde tedy cítíme jakousi návaznost na Poeovu povídku stejného názvu, ale absolutně jiné souvislosti, to mi přijde jednak podivuhodné, jednak nečekané, a jednak poměrně nevkusné,“ dodává mediální odborník.

Především však, a Petr Žantovský přiznává, že to Jaroslavu Čejkovi sám napsal, si autor vtípku o vlastní smrti neuvědomil, že mohl dát mnoha lidem do srdce ve chvíli zveřejnění falešného parte určitý díl smutku. „Nevím, co ho k tomu vedlo, každopádně mou novinářskou povinností je uvést to tady na pravou míru. Naletěli jsme mu všichni, viděl jsem těch nekrologů různě otištěných více, je to taková podivuhodná věc, která se, pokud vím, v našich zemích ještě nestala. Může to mít pro Čejku jednu jedinou pozitivní odezvu,“ říká Žantovský. Na mysli má dobře známé přísloví, které praví, že když se o někom předčasně říká, že zemřel, bude ještě dlouho žít. 

„Něco takového se stalo, pokud si pamatuji, Ludvíku Vaculíkovi, o kterém ČTK omylem vydala falešný nekrolog v době, kdy byl ještě živ a zdráv. A on potom dalších zhruba deset let úctyhodně žil, psal a veřejně působil. Možná, že mu tak falešná zpráva ČTK pomohla a možná to pomůže i jeho následovníkovi Jaroslavu Čejkovi. Kdo ví, přejme mu to,“ zakončuje Petr Žantovský příběh falešného úmrtí.