Čína jakožto centrálně řízený stát dokázala v rámci boje s novým koronavirem uzavřít celá milionová města. Jak by si s takovým úkolem dokázala poradit demokracie, tedy například Česká republika? Česko údajně má strategii, která v krajním případě zahrnuje odříznutí měst.

Nevím, jestli má Česko takovou strategii, ale co vím jistě, je, že nemá prostředky, jak ji v praxi realizovat. Při cvičení Blackout 2014 v Praze jsme také počítali s uzavřením Prahy, ale jen proto, aby do ní nikdo cizí bezdůvodně nevjížděl, kdo chtěl, tak ji opustit mohl. 498 policistů Krajského ředitelství Praha tento úkol není schopno svými silami zajistit. Aktivaci odpovídajících sil AČR v nutném čase si neumím představit. Mimo pracovní dobu už vůbec ne, protože téměř žádnou pohotovost nedrží a systém svolávání, tak jak ho známe z minulosti, není.

24. února došlo s rozšířením nákazy v Itálii k zajímavému jevu – česká média včetně největších televizních stanic v hlavním vysílacím čase pouštěla záběry doslova vybrakovaných italských obchodů, což ukazuje na nástup paniky. Nedojde ale vlivem těchto obrázků k podobnému chování i u nás? Vždyť Itálie už je „jen kousek“.

Je nezpochybnitelnou rolí medií informovat občany. Když je to objektivně, tak o to lépe. Jenže se čím dál tím více ukazuje, že honba za senzací může z některých medií vytvořit hrozbu bezpečnosti. To by si měla uvědomit. Myslet na to, jakou sílu dnes mají a co tím mohou způsobit. Prostor pro odborníky ke korigování či vysvětlování není příliš velký a politici, až na výjimky, se bojí vyjádřit.