Můžete vysvětlit, proč říkáte, že zlato není moc dobrou investicí?

Když se řekne investice, lidé pochopitelně chtějí mluvit o zhodnocení. „Kolik na tom vydělám za rok, za dva roky?“ Nicméně pokud někdo nabízí občanům slitkové  zlato jako „investici“, jde o absolutní nepochopení zlata a jeho funkce. Zlato v podobě slitků je totiž nástrojem pro dlouhodobé uchovávání hodnoty. Ta dlouhodobost je klíčová, a pokud někdo o nákupu slitků přemýšlí, měl by přemýšlet v horizontu deseti a více let. Tedy například, jak se zabezpečím na stáří? Jak docílím toho, že dnes vydělané peníze za patnáct, dvacet let nepožere inflace, nebo nějaká reforma měny? Jistěže se se zlatem dá krátkodobě spekulovat, ale to se nedělá se skutečnými zlatými slitky, které by investor měl fyzicky u sebe. Navíc to není nic pro širokou veřejnost, protože takové obchodování vyžaduje značnou dávku erudice a také, co si budeme povídat, i pevné nervy.

Takže na zlaté slitky se nemáme dívat jako na investici, ale jako dlouhodobý způsob uchování hodnoty?

Ano, přesně. Pojďme si to ukázat na konkrétním případě. Pokud se budete na zlatý slitek dívat jako na investici a nakoupíte například gramový uzanční slitek letos 15. listopadu, zaplatíte 1217 korun.  Tentýž den jej ale od vás stejný prodejce zpět vykoupí pouze za 913 korun.  Okamžitě tedy ztratíte téměř pětadvacet procent ceny. To tedy jistě není dobrá investice. Pokud se ale na tentýž zlatý slitek podíváte jako na dlouhodobého uchovatele hodnoty, obrázek se zcela změní. Zlato má totiž tu vlastnost, že udržuje svou kupní sílu. Pokud tedy dnes můžete za cenu gramového slitku pořídit skvělou večeři pro dva, s velkou pravděpodobností za tentýž slitek stejnou večeři pořídíte za deset, dvacet nebo i sto let.  A to je ten správný důvod, proč si pravidelně část peněz ukládat do zlatých slitků.

Kde berete tu jistotu, že to tak skutečně bude?

Bylo by nepoctivé mluvit v souvislosti s budoucností o jakékoli jistotě. Na druhou stranu, přesně tohle je vlastnost zlata, která se znovu a znovu potvrzuje po stovky a tisíce let. Dám vám příklad z vlastního života.  Když jsem se v roce 1970 narodil, dala mi babička do peřinky jeden zlatý Svatováclavský dukát. Ten váží zhruba 3,5 gramu a v tehdejších gramových cenách zlata měl hodnotu zhruba čtyř dolarů. Můj otec, tehdy špičkový basketbalista, který hodně cestoval, nám často vyprávěl, jak se na Manhattanu v roce 1970 dala za dva dolary koupit košile. Za své 3,5 gramu bych tedy dostal dvě košile.  Pokud byste 3,5 gramu prodal dnes, dostanete za ně něco přes tři tisíce korun. Za to si stále pořídíte ony dvě košile, zatímco za ty tehdejší čtyři dolary už ne.

Nedávno jsem také viděl u kolegy z oboru hezký příklad dvou sedláků, kteří měli v roce 1923 k dispozici každý 480 korun. Zatímco první sedlák své peníze odnesl do banky na dvouprocentní „jistý úrok“, druhý sedlák si koupil čtyři Svatováclavské dukáty. Dnes má první sedlák, tedy jeho synové či vnuci, po všech měnových reformách, v bance 150 korun. Ten druhý má zhruba 26 000 korun. Nejde ale ani tak o vyjádření v penězích. Pointa je v tom, že za zhruba 500 korun se dala za první republiky pořídit kravka, která vás dnes bude stát zhruba dvacet tisíc. Zlato prostě prokázalo, že dokáže udržet bohatství.

Takže když Česká národní banka (ČNB) před lety prodala většinu českého zlatého pokladu, udělala dobře?

Poctivá odpověď je, že nevím. Dnes to bude vědět guvernér ČNB, který tehdy zlato prodával. Záleží na tom, v jaké chvíli a v jakém kontextu se prodej uskutečnil. Velké finance jsou v principu podobné těm malým, rodinným. Když máte doma cihlu zlata a nemáte na jídlo, tak je dobré zlato prodat a pořídit, co potřebujete.  Stejně tak i moje babička sáhla bez váhání do svých „zlatých rezerv“ a prodala je, aby mohla moje maminka dostudovat vysokou školu. V té chvíli se neptáte, jestli by bylo lepší ještě rok, dva počkat.

Stejné je to i s ČNB. Pokud bylo rozumné a žádoucí zlato prodat, pak tedy mohla ČNB přistoupit k prodeji. Populární, ale zároveň dost „laciné“, je zpětně se dívat na graf vývoje ceny zlata a hodnotit, zda to byl excelentní tah anebo totální propadák. Opravdu ani erudovaní ekonomové přesně nevědí, kam se cena zlata v budoucnosti pohne. Kdyby to věděli, nechodili by zasedat do ČNB, ale byli by bezpochyby multimiliardáři, kteří by se ekonomice věnovali jen jako svému koníčku. Kdo tvrdí, že jistě ví, kam cena čehokoli půjde, buď vědomě lže, nebo je absolutní diletant.

A co nakoupit levné zlato třeba v Turecku?

Nedělal bych to, protože tam člověk většinou neví, odkud zlato pochází. Není totiž zlato jako zlato. Prstýnek z Turecka není investiční slitek. Ten má své náležitosti jako jsou jednoznačný certifikát původu, danou a vyznačenou ryzost, jedinečné číslo slitku a tak dále. To při následném prodeji umožňuje dostat u solidního obchodníka za slitek poctivou cenu. „Levné zlato“ z trhu tyto náležitosti nemívá a je tím pádem hůř prodejné. Při takovém „výhodném“ nákupu také hrozí, že se stanete obětí podvodu nepoctivého obchodníka.

Klientům radíte, že by měli ve zlatě začít spořit. Jak to myslíte?

Radíme proměnit do fyzických slitků část bohatství, které má člověk dnes k dispozici a nebude je v blízké budoucnosti potřebovat. Skvělým přístupem je dělat to se železnou pravidelností po malých částkách, například každý měsíc. Dnes si „od úst odtrhnete“ každý měsíc tisíc korun - onu skvělou večeři pro dva, chcete-li - a koupíte každý měsíc slitek. Ve chvíli, kdy to budete v budoucnu potřebovat, například v důchodu, si onu večeři opětovným prodejem slitku můžete zase dopřát. Je jedno, jestli v budoucnu bude stát 1000 korun nebo třeba pět euro, případně milion. Za slitek si budete moci koupit večeři, nebo použijeme-li další zmiňované příklad, tak dvě košile.

Jak to myslíte s tou pravidelností?

Jít dnes a všechny úspory vložit do zlata je nesmysl, i kdybyste chtěl jen dlouhodobě udržet hodnotu.  Dobré je nakupovat zlaté slitky pravidelně bez ohledu na to, jak se cena momentálně vyvíjí. Tím dosáhnete toho, že se vyhnete hloupým nákupům pod vlivem emocí. Navíc má tímto způsobem šanci našetřit zajímavou hodnotu i normální občan, který o zlatě zatím ani nepřemýšlel. Prostě pravidelně.  Každý měsíc odložím částku, kterou si mohu dovolit a koupím si slitek. Při odchodu do důchodu pak dnes odloženou spotřebu proměním ve větší kvalitu života, například tak, že zlato budu zase postupně odprodávat.

Takže spořit po delší časová období v penězích je vlastně neekonomické?

Peníze samy o sobě nemají hodnotu, jde jen o nástroj směny. Hromadit peníze proto, abych měl hromady peněz, je hloupost. Dětem většinou říkám, že peníze jsou jen papírky. Skutečnou hodnotu mají přímé podíly ve firmách, které dokážou generovat pasivní příjem, nemovitosti, které drží jako zlato hodnotu anebo generují pasivní příjem z nájemného, a komodity. Ty mají v tomto trojúhelníku úlohu kotvy. Když se ekonomická situace horší a vše ztrácí na ceně, tak jde zlato většinou nahoru. Zlato hraje v bohatství tu roli, že jde o konzervativní produkt na vyvážení všeho, co člověk s financemi podniká. Nikomu nenavrhuji, aby rušil stavební spoření a začal investovat do zlata. To je hloupost. Nicméně by měl mít bohatství rozložené. Jde o pojistku a minimalizaci hrozby, že o všechno přijde. Samozřejmě, že je lepší, když rodina po generace nezažije žádné krušné chvíle, takže pořád drží svůj „zlatý poklad“. Stát se ale může ledaco.

Proč tedy v Česku střadatelé stále tolik věří papírovým penězům?

Češi mají většinu úspor opravdu v penězích, kterým se nedá dlouhodobě moc věřit. Jen za posledních sto let se u nás s penězi něco dělo nejméně pětkrát. Odluka od Rakouska-Uherska, nástup Protektorátní koruny, návrat ke Koruně Československé, měnová reforma 1953... Nedávnou historii odloučení české a slovenské měny si ještě pamatujeme. Další změna nás čeká, ať již euro přijmeme, nebo definitivně odmítneme. Ne všechny tyto změny znamenaly ztrátu, ale už jen to, že je v moci politiků škrtem pera měnit hodnotu peněz, je na pováženou. Lidé v Česku mají doma necelých 40 miliard korun, dalších 600 miliard mají na běžných a spořicích účtech.

Podobná částka je ve stavebním spoření, zhruba poloviční částka je v penzijním připojištění... Jakkoli to vypadá jako rozložení na mnoho míst, pořád se jedná o peníze, které mohou vlivem lidského přičinění ztratit hodnotu. Moje skepse k penězům pramení z toho, že jsou pod stoprocentním vlivem státu a politiků. A víme, jak se občas chovají nezodpovědně. Jedním z hlavních vlivů silné či slabé koruny je míra zadlužení Česka a stav veřejných financí, o kterém opět rozhodují politici. Zlato se nedá tisknout a tím devalvovat, na zemi je ho omezené množství a tak dále.

Kvůli jakým důvodům jste ve firmě vytvořili produkt spoření Zlatá jistota?

Vytvořili jsme ho v době, kdy jsme studovali, jakým způsobem se lidé zajišťují na stáří, a řešili penzijní reformu. Lidé podvědomě a zcela pochopitelně nevěří navržené penzijní reformě. Je příliš dlouhá, příliš svázaná a příklady ze zahraničí také nemluví v její prospěch. Třeba v Maďarsku a svým způsobem i v Polsku od ní ustoupili. I u nás část politického spektra otevřeně mluví o tom, že by měla být zrušena. Jak se má tedy člověk zařídit? Jak má věřit, že při politice zadlužování bude od státu za třicet let, až půjde do důchodu, dostávat z průběžného systému dostatečně? Myslím si, že by se měl o větší příjem v důchodu již dnes částečně starat i sám.

Když chce člověk konzervativně spořit, musí to dělat pravidelně a soustavně. Může mu být jedno, jaká je aktuální cena zlata. Během dlouhodobějšího spoření se totiž výkyvy vyrovnají. Bude vždy v určitém průměru. Lidé ale většinou kupují zlato ve chvíli, kdy si o tom přečtou na zpravodajských serverech. Nicméně tam píší jen o velkých výkyvech. Toho, kdo chce ve zlatě uchovat hodnotu, to nesmí vůbec rozházet. Kupuje po malých částkách pravidelně. Přesně o tom, je náš produkt.

Nemá vůbec žádnou reklamu, takže se o něm dozví jen málo lidí. Proč?

Původně jsme váhali, zda náš produkt otevřít širší veřejnosti. Po krachu penzijní reformy tady ale není produkt, který by pro širokou veřejnost plnil stejnou službu. Proto jsme „Zlatou jistotu“ nabídli jako alternativu i veřejnosti. Spolupracujeme s několika sítěmi finančních poradců. Dbáme na to, aby náš produkt správně vysvětlili a případné zájemce seznámili se všemi aspekty. Jak pozitivními, tak i specifiky, která je potřeba vědět a zvážit.

Produkt je relativně mladý, začali jste jej nabízet zhruba před půl rokem. Jaké jsou jeho výhody?

Takzvané „spoření do zlata“ není u nás nic nového. Když jsme ale studovali dostupné produkty, narazili jsme na několik jejich významných slabin, které jsme chtěli odstranit. Hned první je, že donedávna bylo spoření do zlatých slitků dosažitelné jen pro malou část lidí. Například hned vstupní poplatek činil i několik desítek tisíc, což vyřadilo ze hry lidi, kteří nemají prvotní finance. My jsme produkt nastavili tak, aby si jej mohla pořídit široká veřejnost. Navíc, ne každé spoření do zlata bylo opravdu spořením. Část nabídek jsou fakticky půjčkami na zlato. Zavážete se, že naspoříte na stogramový zlatý slitek, pro jednoduchost třeba sto tisíc korun, a stokrát musíte poslat tisícovku, abyste na konci zlato dostal. Člověk splácí, ale zlato mu do doby, než celou částku nezaplatí, nepatří. Někdo zase zlato nakupuje hned, ale jde o společné vlastnictví slitku. Produktem Zlatá jistota jsme to úplně obrátili.

Jak to tedy funguje?

Kdo s námi spoří každý měsíc řádově tisícovku nebo dvě, tomu nakoupíme podle aktuální ceny každý měsíc gram nebo dva, dovezeme do Česka a schováme mu ho v bankovním trezoru.  Každý měsíc se to opakuje, naspořený slitek klientovi stále zvětšujeme. Aby měl klient jistotu, že jeho zlato bylo opravdu nakoupeno, děláme při každé manipulaci se zlatem v trezoru fyzický audit zásob. Auditor s ukladatelem tam přijde, vše přepočítá, připočte nové zlato a porovná, jestli celkový součet skutečně odpovídá tomu, co ukazujeme klientům. Udělali jsme k tomu i klientský účet na internetu, takže každý ví, kolik má aktuálně naspořeno, kolik peněz zbývá na další nákup, kdy mu spoření končí a tak dále. Zlato nakupujeme výhradně od švýcarské slévárny Argor Heraeus, jedné z nejdůvěryhodnějších sléváren na světě. Držíme konzervativně zlato v takových slitcích, že jsme schopni klienty uspokojit, i kdyby si jej chtěli všichni najednou vybrat. Vstupní poplatek jsme srazili na 3900 korun. Pak už se během doby spoření neplatí vůbec nic. I relativně nemajetný střadatel si může v průběhu času naspořit na slitek významné velikosti a může jej pak použít jako pevnou rezervu na dobu, kdy to bude potřebovat.

Kdo je Ing. Petr Pištělák

Kromě funkce jednatele společnosti České zlaté rezervy, pracuje jako partner v poradenské společnosti Profit Booster, která se mimo jiné zabývá tvorbou retailových finančních produktů pro nejrenomovanější bankovní domy v Česku. Po desetiletí stráveném v marketingovém gigantu Procter & Gamble vstoupil v roce 2003 na český bankovní trh. Z pozice místopředsedy představenstva eBanky úspěšně napomohl této finanční instituci k zisku a následnému prodeji skupině Raiffeisenbank. V roce 2004 úspěšně absolvoval zkoušky způsobilosti pro řízení finančních institucí v České národní bance. V roce 2006 žil v Číně a podílel se na úspěšném vstupu splátkové společnosti Home Credit na tamní trh. Následně do roku 2009 pracoval na pozicích viceprezidenta pro marketing a člena představenstva ve společnosti ČSA. 

Je typickým představitelem a popularizátorem „offtake marketingu“. Přístupu, jenž si jako jediné měřítko úspěšnosti volí pouze měřitelné obchodní výsledky firmy a to zejména růst zisku, objemu prodeje a tržního podílu. Jako jediný manažer v Česku se může pochlubit hned třemi prestižními oceněními Zlatá Effie. Tuto cenu za nejefektivnější marketingovou kampaň roku dostal nejdříve za projekt Ostrovy Života, pak za znovuuvedení eBanky na trh a v roce 2004 ještě za efektivitu fundraisingu pro Konto Bariery Nadace Charty 77.