Co dělá Tomáš Klus o půlnočních sobotách?

Buďto dohrávám nějaký koncert anebo začínám svůj vlastní život. Často si zrovna dělám večeři.

Nenabourává vám právě vzrůstající popularita osobní život?

Mám radost, že se mi podařilo udržet se stranou. Nějaké velké změny proto nepozoruji. Většinou se stýkám s lidmi, které znám ještě z období před mým vykvašením. Ti mi nedávají pociťovat, že bych byl někým jiným, a že bych byl narušen popularitou.

Kolikrát už jste se bránil přirovnávání ke Karlu Krylovi?

Jsem hloupý, že jsem to nezačal počítat. Jak má nyní každý potřebu se nějak zapsat do Guinessovy knihy rekordů, ať už jde o sebeabsurdnější způsob, tak bych byl v tomto ohledu přinejmenším aspirantem. Jde o velké množství otázek a mých neustále stejných a stejných odpovědí.

Nejste už na to alergický?

Jsem. V momentě, kdy jste začal jemně narážet na toto téma, těsně nad zadkem mi vyrazily malé červené pupínky. Já to cítím, protože se mi začne jemně točit hlava, přepadá mě slabost a doufám, že mi brzy donesou vodu a kávu, abych si zvedl tep srdce zpět tam, kde má být.

Nicméně stejně jako Kryl kritizujete hradního pána. Co vám na Václavu Klausovi tak vadí?

Prvním důvodem, proč jsem si šťouchnul do prezidenta, je to, že si myslím, že prezident by měl především reprezentovat zemi a potlačit vlastní ego. Na Hradě se ale, dle mého, děje opak. Jako by bylo první ego a pak až stát. To je mrzuté. Také mě zaráží, s jakou radostí komunikuje pan Klaus s Ruskem, a jeho sepětí s miliardářem Petrem Kelnerem. To mě děsí. Na Rusku jsme dřív byli závislí politicky a teď snad budeme ekonomicky. Od takových věcí je neustále odváděna pozornost jinými, méně důležitými aférami a umělými kauzami.

Takže ruskou kulturu zbožňujete a ruské politiky se bojíte?

Přesně tak. Rusko nabízí dva extrémy. Jeho kultura je krásná a politika odstrašující. Planě jsem očekával, že tam proběhne onen pochod milionů a ukáže se, že se v Rusku demokracie zabydluje, ale ono protestovalo pár desítek tisíc lidí. Dokonce to působilo dojmem, že to má Vladimir Putin stále slušně pod palcem a lidé se ho bojí, což dává vale myšlence o demokratickém Rusku. Když už mají strach Rusové, tak bychom se měli my bát o to více, o co jsme menší zemí, ježto je v zorném poli rodilých uzurpátorů.

Neměly by se urážky a hádky mezi politiky řešit souboji, jak tomu bylo v carském Rusku?

Náš národ by vyhynul. Vždyť tady každý uráží každého. Je to národní kolorit. Kdyby uražený měl vyzvat urážejícího, tak by to nestihl, protože ten by dávno zemřel již v jiném souboji. U nás by to neprošlo. Rusové to tak mohou mít, protože jich je moc. Nás je málo, my to nedělejme. Spíš se s urážkami pokusme přestat.

Jste bývalý pětibojař. Co byste si při souboji vybral za zbraň?

Když jsem dělal pětiboj, nejhorší disciplínou pro mě byla střelba. Po ní jsem byl vždy poslední. Vždycky jsem totiž moc chtěl, ale člověku to musí být trochu jedno. Já byl roztřesený a vždy to vyhrávali flegmatici. Pokud bych měl v souboji zvítězit, tak potřebuji brokovnici. A s kordem bych proti střelné zbrani moc slávy nenadělal. Možná bych vypadal chrabře, ale jen chvilku.

Někteří politici šermují. Nezkřížil jste někdy kord s někým z nich?

Ne. Ale přivedl jste mě na myšlenku, že by politické morálce dost pomohlo, kdyby se v parlamentu umístily boxovací pytle. Když je v člověku hodně negativní energie, měl by si ji vybít do pytle. To by bylo krásné. Všechny roztržky by zmizely a z politiků by čišela pozitivní energie. Zklidnili by se. Založme iniciativu: Dejme pytle politikům!

Co pytle, ale existují i elektroničtí fackovací panáci. U nich dostáváte za kvalitní rány body. Nebyli by lepší?

Jenomže ve sněmovně už jsou tak trénovaní borci, třeba jako Miroslav Kalousek, že by je rozmlátili. Vždyť ten si to cvičí, kde může.

• Další exkluzivní Půlnoční rozhovory ČTĚTE ZDE

Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.