Ruský prezident Vladimir Putin nejspíš změní ústavu. Země má nový kabinet v čele s premiérem Michailem Mišustinem. Co si myslíte o překotných změnách v ruské politice?

Přiznám se, že změny jsem zaregistroval, ale moc jsem nepochopil, co sledují. Beru to, že bývalý premiér Dmitrij Medveděv nebyl asi příliš schopný, takže Putin zasáhl. Nicméně ve vládě se objevili lidé, které neznám a tudíž nemohu posoudit, jestli budou přínosem. Uklidňuje mě, že tam zůstali dva ministři, kterých si velmi vážím. A to ministr zahraničí Lavrov a ministr obrany Šojgu.

Do Ruska často jezdíte. Jak moc země potřebuje ekonomické a sociální reformy?

Ano, jezdím tam dost často a pobývám nejen ve městech, ale dostávám se i na venkov. Nemluvím pouze s politiky, ale hlavně s obyčejnými lidmi. Venkov je zanedbaný, i když na druhou stranu je i tam vidět pokrok. Samozřejmě, že to trochu odnášejí vesničané, protože zdanění v Rusku je vyšší a problémy větší než u nás.

Veliký pokrok vidím v zemědělství. Země, která v minulosti žila většinou z prodeje ropy a velkou část potravin dovážela, je dnes největším producentem obilovin, což je plus.

Převážně jezdím do jižní části země, tedy do oblasti Krasnodaru a Stavropole pod Kavkazem, kde vidím pečlivě obdělaná pole, obrovské plantáže jabloní, které jsou sítěmi chráněné proti škůdcům. Pamatuji velmi špatné cesty.  Dnes jsou minimálně srovnatelné s naší republikou. Byl jsem překvapen kolem Irkutska na Sibiři, že tam jsou cesty ve slušném stavu.

Obletíme Asii východním obloukem a podíváme se do Říše středu. Jak vnímáte zamrznutí vztahů s Čínou?

Mnoho evropských i amerických firem pro snížení nákladů přesunulo své výroby do Číny. Přesunuly tam výroby s nejmodernějšími technologiemi. Tyto firmy si neuvědomily odlišnou mentalitu. Číňané, pokud vidí dobrou technologii, tak ji kopírují. Většinou nedbají na patentovou ochranu. Tak se stalo, že z kdysi feudální země se stal hospodářský gigant.

Na zamrznutí vztahů s Čínou máme, svým způsobem, určitý podíl viny. Někteří naši představitelé jsou hodně protičínsky naladěni. Prosazují Tchaj-wan, Tibet, a to samozřejmě čínské komunisty vyvádí z míry. Číňané mají navíc opravdu jinou mentalitu, kterou teprve poznáváme. Jejich snahou je využít, co se dá. A zřejmě měli daleko větší představy o České republice, co se týče investic, ale pak zjistili, že asi tak zajímaví, jako třeba větší Polsko, nejsme.

Ať to bereme, jak to bereme, tak Čína je průmyslovou velmocí. A Česká republika, jako malá a průmyslová země, která je závislá na exportu, by měla své ekonomické zájmy hrát na všechny strany. V současnosti jsme hodně spojeni se Západem. Evropská unie a USA. Toto spojení je sice výhodné, ale přináší velikou zranitelnost. Stále hrozí, že se může opakovat finanční krize z roku 2008. Jsem tedy pro to, aby bylo naše hospodářství a zahraniční obchod vyvážené.

Co soudíte o otočce Hradu vůči Číně?

Mám dvě odpovědi. Ta první bude úsměvná. V Číně se objevil koronavirus, pan prezident se to dozvěděl dřív, a proto tam nechce jet. Ale vážně, nejspíš došlo k určitému ochlazení vztahů. Nevím proč, s panem prezidentem jsem o tom nemluvil.

Ostatně, o koronaviru se objevila teorie, že ho do Číny zanesli Američané…

Také jsem to slyšel. Nemohu to posoudit. Můj osobní názor je, že řada virů, které se objevují, jako třeba ptačí chřipka nebo prasečí mor, byla vytvořena uměle, aby na tom vydělaly firmy vyrábějící antibiotika.

Poslankyně za TOP 09 Helena Langšádlová chce vytvořit vyšetřovací komisi pro zkoumání vlivu Ruska a Číny v Česku. Co vy na to?

Kolegyně Lanšádlová má dva velké osobní nepřátele. Těmi jsou Rusko a Čína. Je tím dost posedlá, až bych řekl, že jde o určitý druh paranoie. Když jsem si s ní o tom popovídal, říkala, že je v Rusku všechno špatně. Tak jsem se jí zeptal, jestli tam někdy byla? Prý ne. A tak jsem se jí znova zeptal, proč to tedy říká. Prý to četla v novinách. Takže, je to její názor, s nímž nesouhlasím, protože na rozdíl od ní tam jezdím velmi často, ale jsem demokrat a tak její názor akceptuji. Ta země byla zanedbaná, ale nyní tam dochází k výrazným hospodářským změnám.

A končíme v Iráku. Jak jste vnímal zavraždění íránského generála Kásima Sulejmáního Američany?

Bral jsem to jako flagrantní porušení mezinárodního práva a první krok k zahájení války. Sulejmání byl vrcholný představitel legální vlády, a byl nečekaně zavražděn v cizí zemi. Chtěl bych věřit tomu, že se následné nebezpečí podaří zažehnat. Po vraždě se objevila řada názorů, kolik nechal zabít lidí, ale žádné přesné informace nejsou.

Bude válka?

Modleme se, aby ne. A to říkám jako zapřísáhlý ateista.

Lidstvo už ale v jedné válce je, byť bojuje samo proti sobě. Mluvím o ekologických problémech...

Země prochází cyklem, kdy se střídá období zalednění a období horka. Činnost člověka oteplování napomáhá, protože opravdu spalujeme obrovské množství fosilních paliv jako nafta či uhlí. Uhlík, který byl uložený v zemi, se dostává do ovzduší a množství oxidu uhličitého v něm se zvedlo na dvojnásobek.

Hrozí nám ale daleko větší nebezpečí. Zvýšení teploty už o jeden stupeň vyvolává přírodní změny. Rychlejší proudění větru vytváří nečekané přívalové deště. Oteplení může vést ke změně toku teplého Golfského a studeného Labradorského proudu. To by vedlo k výrazné změně klimatu v Evropě. Další velké nebezpečí ale vidím v tání arktických ledovců, v nichž je uzavřeno poměrně velké množství metanu, jenž je desetkrát horší skleníkový plyn než oxid uhličitý. Pokud se dostane do atmosféry, dojde k procesu, který už nebude vratný.

My lidé jsme taková kuřátka, co žijí v jednom velkém kurníku jménem zeměkoule. A protože nás přibývá, nyní nás je sedm a půl miliardy, tak nás zanedlouho zeměkoule neuživí. A místo toho, abychom si ten náš výběh opečovávali, tak ho ničíme. Asfaltujeme, betonujeme, vyrovnáváme koryta řek. Dešťová voda z republiky jen odtéká, ale žádná nepřitéká. V Česku se tedy musíme naučit hospodařit s tím, co nám naprší. Každý rok ubývá orné půdy velikosti Prostějova. Ostatně to je problém všude ve světě. Pokud to bude pokračovat, začnou války; ne o nerostné bohatství, ale o vodu a o jídlo.

Navíc, od Pařížské dohody, podle níž by měly být omezeny emise skleníkových plynů po roce 2020, v polovině roku 2017 odstoupily USA…

Největšími producenty oxidu uhličitého jsou Čína, Indie a USA. USA sice Pařížskou dohodu nejprve podepsaly, ale pak od ní odstoupily. I když ji ostatní země ratifikovaly, chovají se, jako by žádná dohoda neexistovala. Nicméně nám nic jiného, než se jasně domluvit a držet slovo, nezbývá. Pokud chceme přežít.

Musíme se naučit žít střídměji. Například vytápět domy na osmnáct stupňů Celsia. Každý stupeň navíc totiž znamená šest procent energie. Musíme zvážit, jestli je třeba všude jezdit autem, anebo víc chodit pěšky či jezdit hromadnou dopravou. Jestli potřebujeme mít každou pitomost zabalenou v plastikovém obalu.

V současnosti je zeměkoule zaplevelena plastem. V mořích je plocha plastu velká jako území Evropy. Žerou to ryby, plast se rozpadá v podzemní vodě a my si pořád říkáme, že je všechno v pořádku. Není. Připadá mi to jako v anekdotě, kdy chlap, co padá z desátého patra, ještě v pátém patře říká, že je všechno v pořádku. My nejsme v pátém. Už se nacházíme zhruba ve druhém patře.

Na druhou stranu je třeba říci, že Češi jsou, co se týče třídění odpadu, velmi spořádaní…

To beru. Ale třeba plastů máme až tisíc druhů. A právě jejich zpracování pokulhává. Můžeme ho zavážet, spalovat, anebo třídit a přetavovat, což je ideální způsob. Nicméně třídění odpadu je dost velký problém u nás i ve světě. Lidé to dělají rukama jako „za krále Klacka“. Byl jsem v několika třídících linkách a zaměstnanci tam třídí PET lahve na bílé, modré a zelené. Zbytek ale zůstává.

Osobně vidím cestu v pyrolýze. Jde o tepelný rozklad za nepřístupu vzduchu. Pokud slovo pyrolýza čtenáři nic neříká, pak si představte milíř na výrobu dřevěného uhlí. Lze vzít nevytříditelné plasty, ale i ty smíchané s jinými hmotami, a takto je rozložit. Unikne plyn, kapalná složka typu dehtu a pevná složka. A proč všechny ty složky dál nezpracovat? Všechno jde, když se chce.

Europoslanec Alexandr Vondra nicméně kritizuje evropský „zelený úděl“ a argumentuje jeho dopady na náš průmysl, naše podnikatele a zranitelné regiony…

Já s ním ale souhlasím. Lámat něco přes koleno je špatné. Měl by se tomu nechat pozvolný vývoj a spíše šířit osvětu ohledně životní střídmosti. Jak už jsem říkal. Více chodit, jezdit na kole, využívat hromadnou dopravu a tak dále. Vždyť to má i pozitivní vedlejší účinek, generace nezdegeneruje. Osobně se v tom snažím jít příkladem.

Největší ekologickou bojovnicí je dnes nezletilá Greta Thunbergová. Jak vnímáte tuto neúprosnou dívku?

Mě je té dívky líto. Nejde o její myšlenky, protože to v sedmnácti letech nemůže mít takto v hlavě přesně srovnané. Je nabiflovaná lidmi, kteří jí řídí na drátkách jako loutku. Nicméně v mnoha případech říká pravdu. My musíme s přírodou něco dělat. Ona ale, jako ikona ekologického boje, není zrovna nejšťastnější volbou. Většinu lidí proti sobě popudila. Bude mít hodně těžký život. Je mi jí líto.

Nicméně, když jste hovořil o pádu z desátého patra, tak mi připadá, že už není záchrany...

Řekl jsem, že jsme zhruba v druhém patře, ale v tom prvním pořád může být záchranná síť. Pořád se dá mnoho věcí zlepšit. Přes všechen ten horor kolem nás, jako tání ledovců, mýcení deštných pralesů a tak dále, je záchrana ještě možná. Lidstvu bych to přál. O mě už nejde. Za pár let natáhnu teplé ponožky, pak papuče a budu meditovat, ale jde o potomky. Musíme se uskromnit.