Je pro vás letošní triumf Donalda Trumpa velkým překvapením, anebo se to dalo očekávat? Jedná se o masivní nástup nového politického směru, kterému frustrovaní voliči dali přednost před tím tradičním, protože chtějí zásadní společenskou změnu? Nemají na tento zvrat v myšlení voličů  u nás i vliv korupční kauzy politiků z minulosti? Například podle nejnovějších zpráv z řady médií měli prý zneužívat regionální dotační programy v Západočeském a Severočeském kraji někteří politikové ČSSD…   

Nenazývala bych zvolení Donalda Trumpa překvapením. Byly to velmi vyrovnané volby, kde zvítězil kandidát, který získal hlasy nespokojené střední třídy. Zároveň jeho vítězství nevnímám jako nějakou tragédii. Doposud nechápu tu reakci některých médií na jeho zvolení. Jestli se jedná o masivní nástup nového politického směru, jak toto nazýváte, ukáže čas a neměli bychom předbíhat událostem. Měli bychom dělat všechno pro to, aby naše republika v nové mezinárodní situaci obstála. Avšak nejednotná zahraniční politika tomu moc neprospívá. Vnímám nespokojenost, která ve společnosti je, nicméně si také myslím, že tato situace nepramení pouze z politiky. No a korupční kauzy politiků se odkrývají již nějakou dobu, sama ODS na to velmi doplatila. Vždy se jedná spíše o selhání jednotlivců.

Hlava českého státu byla překvapivě pozvána do Bílého domu. Jak v tomto světle vypadají názory různých analytiků, že Zeman nás vytrhává ze Západu, že ohrožuje naše spojenecké svazky a na Západě ho neberou vážně? O čem tento krok svědčí? Nebo si Donald Trump pozval politika stejného stylu, jako je on sám?

Proč si Donald Trump pozval Miloše Zemana, je spíše otázka na Donalda Trumpa. Nicméně je všeobecně známo, že díky jeho bývalé ženě Ivaně má k České republice vřelý vztah.

A jak to může vypadat na naší politické scéně v příštím roce? Andrej Babiš se nepouští do kritiky Zemana a rostou mu preference. Sociální demokracie znatelně zaostává. Lidovci chtějí spolupracovat s hnutím starostů Petra Gazdíka. Naše současná hlava státu se rozhoduje, zda jít do dalších voleb, protože ji dost trápí zdraví. Můžeme skutečně na české politické scéně očekávat tandem Zeman–Babiš? Jak je to na přelomu roku vůbec pravděpodobné, že by oni dva usedli na postech premiéra a prezidenta? Nebo nás čekají v roce 2017 některá nová překvapení v naší vrcholové politice?

Jaká překvapení nás v roce 2017 čekají, ukáže rok 2017 sám. Určitá pravděpodobnost, že lze očekávat, jak nazýváte, tandem Zeman–Babiš, tu je. Svědčí tomu i fakt, že nastalo určité sbližování mezi nimi. Také uvidíme dopad zákona o elektronické evidenci tržeb (EET), za který je ministr Babiš právem kritizován. Způsobila to také řada výjimek v EET a jeho následné úpravy, kterými se do svého vlastního zákona zamotává. Co nás opravdu v roce 2017 čeká na politické scéně, ukážou právě voliči, kteří rozhodnou o dalším směřování naší země.

I česká umělecká scéna se v posledních letech poněkud radikalizuje. Například Jiří Bartoška nebo Vojtěch Dyk, kteří se chopili praporu coby jedni z lídrů uměleckého hnutí proti prezidentu Zemanovi, řekli, že umělci byli vždy ti, kdo nastavovali společnosti zrcadlo. Že Češi přestali respektovat hodnoty, které tu byly po roce 89 vydobyty, a umělci musí společnost různými demonstrativními akcemi začít stmelovat. A že někteří politici a skupiny potlačují svobodu, lidi straší uprchlíky, Američany a vytvářejí atmosféru strachu. Mají páni Bartoška a Dyk pravdu? Je úlohou umělce „dohlížet“ na společnost?

V posledních letech samozřejmě vnímám vzrůstající nesnášenlivost, agresi a nepřátelství v naší společnosti. Často se stává, že jsme lehce ovlivnitelní, a z toho plyne i naše celková nespokojenost s veřejným děním. Naše společnost tím trpí a mě to velmi mrzí a znepokojuje. Dobře si pamatuji dobu před rokem 1989, kdy mezi lidmi panoval strach, nedůvěra a obava z budoucnosti. Proto bych si velmi přála, aby se nejenom umělci, ale každý z nás zamyslel nad sebou samým, zda vše, co konáme, konáme v dobré víře, zda někomu záměrně neubližujeme či neškodíme. Vždy musíme začít sami u sebe, abychom mohli měnit ostatní věci.

A teď pojďme krátce k evropské politické scéně. Evropa stále nevyřešila migrační krizi. Dle expertů můžeme po skončení zimy opět očekávat obnovení běženeckých vln, které mohou oproti minulým obdobím výrazně posílit zejména z Afriky. Nechá to Evropa vyšumět a bude opět pak čelit dalším teroristickým útokům jako nyní v Berlíně, masovému obtěžování žen a pouličním bitkám? Zřízení malého kontingentu pohraničních sil bez patřičných pravomocí a nejistá smlouva s Tureckem nás asi nespasí. Zatím ale nebyla síla s tím něco více udělat. Co se musí stát, aby evropští lídři začali jednat razantně?

Říkáte: Evropa nevyřešila. Já se ptám, co vláda České republiky udělala, aby zajistila bezpečí svých občanů? Vláda sice měla negativní postoj vůči kvótám, nicméně jej v rámci Evropské unie dostatečně neprosazovala. Jak chceme obstát, když česká diplomacie nehájí své zájmy? Když ji v rámci vyjednávání není dostatečně slyšet?

Obecně se v průmyslu očekává spíše úbytek pracovních míst vzhledem k novým technologiím, robotizaci atd. Jsme na takovou situaci vůbec připraveni? Kde budou za pět deset a více let lidé brát pracovní místa, pokud se „na počet lidí“ průmysl výrazně zredukuje? Navíc nám na starý kontinent plynou stále statisíce uprchlíků z Asie a Afriky…

Na určitou revoluci v oblasti průmyslu se připravit teprve musíme. Obavy o zvyšující se nezaměstnanost však nemusí být na místě. Pomocí celoživotního vzdělávání se mohou zaměstnanci místo manuální práce přesunout na obsluhu výrobních robotů.

Domníváte se, že se přibližujeme finanční krizi, jak varují někteří ekonomové? Může to ve světové ekonomice a finančnictví opět „bouchnout“? Nyní nás straší především obrovitý dluh Itálie. Které scénáře jsou podle vás reálné a dokážeme se na něco takového připravit? Jak si vůbec momentálně světový kapitalistický řád stojí?

Velkou chybou je v době ekonomického růstu sestavit rozpočet s vysokým schodkem, tak jako se tomu stalo u nás. Díky růstu ekonomiky a práci občanů se současné vládě daří vybírat více peněz, zároveň ale nesystémově utrácí. Neinvestuje do oblastí, kam je to nejvíce třeba, jako je například obrana či vzdělání. Vláda ale navyšuje státní aparát, zatěžuje občany. Dokud se z takovýchto situací neponaučíme, je možné, že se finanční krizi opět přiblížíme.