Na přelomu roků jste předeslal svůj úmysl nevolit, jak to nakonec dopadlo? A co si myslíte o názoru pravé ruky nově zvoleného prezidenta Petra Koláře, že stávající volbou jsme se konečně vyrovnali s minulostí, když oba kandidáti měli za sebou komunistickou angažovanost?

Nakonec jsem volil menší zlo a větší důstojnost, i když ani pragmatičnost poraženého oponenta nelze podceňovat. S tím vyrovnáním s minulostí je to složitější. Během okupace v osmašedesátém se lid i komunistická vláda semkly do společného nesouhlasu, který až po roce zmařil rozporný pendrekový zákon téže vlády už bojující o sebezachování, který uvalil tresty na všechny, kdo s okupací nesouhlasili. Naproti tomu v devětaosmdesátém došlo k překabátění komunistické vrchnosti vlastně ze dne na den, a to v tendenci zachování její beztrestnosti a bez odezvy občanské pomstychtivosti za způsobené krutosti. Tomuto smířlivému přesmyku z nelítostné komunistické ideologie do demokracie zkapitalizovaného byznysu se poskytlo třicet let společenské tolerance. A tak to vlastně může být deklarováno i za jakýsi nedokonalý předěl vyrovnávající se – bohužel – i s nevyrovnanou minulostí. Ale jak by se na to dívali ti postižení, u kterých zůstali jenom jejich jména na pomnících vypovídajících o tehdejší zločinnosti, to nevíme.

Zvolená osobnost může být zpochybňována vzhledem ke své vojenské minulosti, kdy hodnostní povyšování je spojeno se servilitou s těmi, kdo o tom rozhodují. Co vy na to?

V jistém smyslu je to pravda. Když si vzpomínám na svoji vojenskou službu, kdy jsem rozporoval nesmyslná nařízení s výsledkem několikanásobné degradace, zatímco ti, kteří je s nadšením naplňovali, hodnostně povyšovali. Na druhé straně tento ustálený postup s sebou přináší i schopnost sebe-pochopení, a tak vytvoření statutu individuality, k čemuž přispívá i prodělání řady zlomových okamžiků životní evoluce. Chci věřit, že osobnost, která prohlašuje a zdá se, že tak i uskutečňuje svou dispozicí naslouchat a případně i řešit problémy všech občanů bez ohledu na jejich smýšlení, je věc důstojnické cti, osobní slušnosti a životního prozření a nikoliv servility a frázovitosti s názory mocných, ke kterým se úředně přičleňuje. Doufejme a nechme se překvapit!

O prezidentovi se říká, že je hlavně kladeč věnců. Kam byste chtěl, aby je vedle tradičních míst ještě položil?

Je v tom i kus historie a zdvořilosti k našim významným předkům. Myslím si ale, že vedle tradičního věnce položeného u sochy Masaryka na Hradčanech by bylo věcí kultivovanosti a úcty vzdát stejný hold mrtvým a postiženým u sousoší Obětem komunismu na pražském Újezdě vynikajícím způsobem zachycených sochařem Olbramem Zoubkem jako sedm korodujících mužských postav znázorňujících fyzické a psychické utrpení tisíců politických vězňů komunistického režimu.