Opozice křičí, ale moc není slyšet. Jakou vidíte její úlohu v současné době, a nezdá se vám, že Andreji Babišovi „chutná moc“?

Opozice promeškala příležitost vzbudit zdání státotvornosti a zároveň vytěžit z krizové situace politický kapitál. Působila bezradně, chaoticky, nekoncepčně, a – od okamžiku, kdy bylo zřejmé, že vláda nejhorší možný scénář šíření choroby odvrátila – hystericky.

Na druhé straně, chování většiny opozičních představitelů v době pandemie vyvolalo u velké části veřejnosti hluboký pocit ulehčení, jak je dobře, že právě tito lidé nevládnou. Problém českého národa v moderních dějinách nespočíval v nedostatku odhodlání, odvahy či dovedností, ale v neschopnosti zvolit si do svého čela ve vhodnou chvíli skutečné vůdce. Selhání v letech 1938, 1948 a 1968, kdy nám historie doslova nabídla příležitost prokázat před očima celého světa svoji národní velikost, jsou toho dokladem. Pouze slabost několika jedinců, kteří se nešťastnou shodou okolností ocitli v nesprávnou chvíli ve vysoké pozici, na niž nestačili, způsobila, že jsme se nestali pro jiné národy v těžkých chvílích vzorem. Jen opravdu málo chybělo k tomu, aby se s respektem říkalo: „Jednejte heroicky jako Češi v roce 1938!“

Tentokrát to ale bylo jiné. Česká republika zvládla pandemii lépe než většina západoevropských zemí. Kdy se naposledy něco podobného stalo? Konečně máme k dispozici příběh, od kterého můžeme odvozovat pozitivní národní legendu a vysoké aspirace.

Pochopitelně, že Andreji Babišovi „chutná moc“. Každý veřejný činitel touží po moci, bez toho by se pro politickou dráhu nerozhodl. Kdo by to popíral, trpí sebeklamem, nebo nemluví pravdu. Neobávám se nicméně, že by mimořádné pravomoci, které vláda během pandemie získala, ohrožovaly osobní svobody, jak prohlašují někteří komentátoři. Ve Velké Británii nebo ve Spojených státech amerických byla během první a druhé světové války zavedena prakticky diktatura. Bez toho by nebylo možné krátkodobě soustředit národní energii potřebnou pro zvládnutí velmi náročného úkolu. Údobí, která v obou zemích bezprostředně po vítězství následovala, přitom patří k nejsvobodnějším v jejich dějinách.

Neupřednostňují se ekonomické zájmy před zdravím obyvatel? Je lepší zdravý, ale chudý národ, nebo ekonomický rozvoj za každou cenu?

Dilema „životy a zdraví – nebo ekonomika“ je falešné a v zásadě hluboce nemorální. V okamžiku, kdy máme důvodné obavy, že zdraví nebo životy některých našich spoluobčanů jsou v nebezpečí, musíme přece udělat vše pro to, abychom hrozbu odvrátili. Je to nejen naše občanská povinnost, ale v zásadě základní instinkt ochrany života.

Pravěké společnosti eliminovaly životy novorozených dětí, které kvůli fyzickým nedostatkům nepokládaly za přínos pro komunitu. Staří a nemocní lidé byli často ponecháváni svému osudu. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století se ozývaly hlasy po zavedení eugenických zákonů, jež by zabránily v reprodukci postiženým osobám, které údajně ekonomicky zatěžují společnost a poškozují její biologickou či rasovou zdatnost. Logickým vyústěním eugenického hnutí byl nacismus. Naše moderní svobodná západní společnost je založena na zásadním odmítnutí podobných snah, s nimiž bychom si opravdu neměli zahrávat.

Ve skutečnosti neexistuje země, která by upřednostněním hospodářských zájmů před obranou proti koronaviru odvrátila ekonomický pokles. Často zmiňované Švédsko, v němž zemřelo v souvislosti s epidemií desetkrát více lidí než v České republice, očekává přibližně stejné hospodářské ztráty jako jiné evropské země, jež zavedly mnohem přísnější restriktivní pravidla. Pokud se obáváme, že by dva nebo tři měsíce karantény nenávratně ochromily naši prosperitu, znamená to, že ekonomický systém není dobře nastaven a že nejsme schopni plnohodnotně a v maximální míře využít naše produktivní síly. Je to nedostatek sebedůvěry.

Jestliže jsme dokázali vynaložit značnou kolektivní energii kvůli ochraně našich bližních – co nám teď brání, abychom stejnou vůli vyvinuli při obnově a rozvoji národního hospodářství na zdravějších a racionálnějších základech?

Bavorsko-české pohraničí je silně „promořeno“. Není potenciálním rizikem v Bavorsku také početné množství uprchlíků a turecká menšina, kteří žijí zcela odlišným životem v semknutých velkých rodinách a podnikatelských svazcích, v nichž se nemoc rozšíří poměrně snadno?

Je pochopitelné, že multikulturní prostředí, které je založeno na koexistenci hodnotově nesourodých systémů, má problémy při prosazení restriktivních opatření nebo při mobilizaci obyvatelstva pro dosažení veřejně prospěšných cílů. Etnicky homogenní národní společenství mají proto při podobných hrozbách výhodu. Nicméně, globální svět nekončí a interakce mezi různými světovými regiony bude pokračovat se všemi výhodami a riziky, které s sebou přináší. Jak ukázal americký historik William McNeill v knize Plagues and Peoples, dějiny světa jsou dějinami epidemií. Koronavirus tak představuje probuzení do reality, kterou naši předkové pokládali za samozřejmou součást svých životů.

Žít ve světě, který ze své povahy není a nebude nikdy bezpečným, samozřejmě vyžaduje tradiční konzervativní ctnosti jako smysl pro občanskou disciplínu, kázeň a sebezapření. Bylo příznačné, kolik osob, které se slovně hlásí k pravicovým hodnotám, se nedokáže v případě nutnosti uskrovnit a svoji osobní nezodpovědnost a sebestřednost zakrývá frázemi o obraně svobody.