Na setkání G7 byla cítit vstřícnost vůči Rusku a částečně i vůči Íránu. Mění se euro-atlantická politika, nebo je to jen jakýsi záblesk naděje? Francouzský prezident Macron otevřeně prohlašuje, že je zapotřebí vtáhnout Ruskou federaci do Evropy dříve, než se RF bude spojovat s Čínou.

Nejde ani tak o „záblesk naděje“, jako o pravidla a zákonitosti geopolitické hry. Když počátkem sedmdesátých let dvacátého století zahájili americký prezident Richard Nixon a ministr zahraničních věcí Henry Kissinger normalizaci diplomatických vztahů s komunistickou Čínou, chápali to jako obratný manévr studené války, kterým proti asertivnímu Sovětskému svazu postavili nejlidnatější stát světa. Čína byla v té době vyčerpaná experimenty „velkých skoků“ a destruktivní kulturní revolucí. Spolupráce se Spojenými státy americkými jí umožnila nalézt cestu z izolace a zaujmout opět ve světovém hospodářském a politickém řádu místo, které jí tradičně v minulosti náleželo. Zrodil se specifický model kombinace autoritářství a ekonomické výkonnosti, který svůj potenciál zdaleka nevyčerpal. Ve srovnání s maďarským „gulášovým socialismem“, pražským jarem a Gorbačovovou perestrojkou to byla vlastně jediná reforma komunistického režimu zevnitř, která se zdařila. Míra čínského vzestupu však Západ překvapila.

Čína se v historicky dohledné době stane hospodářsky nejsilnějším státem světa s dalekosáhlými geopolitickými důsledky. Bylo by od Západu krajně krátkozraké, kdyby nečinně přihlížel sblížení a součinnosti Ruska a Číny či dokonce pohlcení Ruska s jeho obrovskými surovinovými zdroji čínskou ekonomickou asertivitou. Nezapomeňme, že Rusko je přes některé svébytné kulturní rysy obdobně jako Spojené státy americké či Latinská Amerika výhonkem evropské civilizace. Ruská literatura nebo hudba náleží k tomu nejlepšímu, co kdy evropská kultura vytvořila. Jeho impozantní expanze od sedmnáctého století do severní Eurasie a na Dálný východ byla považována za součást západní civilizační mise. Cestovatelé po vnitřní Asii na přelomu devatenáctého a dvacátého století, Carl Gustav Mannerheim nebo Sven Hedin, nepochybovali o tom, že s ruskou správou přichází do odlehlých asijských končin západní civilizace. Porážka Ruska v rusko-japonské válce v letech 1904-1905 byla pokládána za první velký novodobý neúspěch Západu při střetu s mimoevropskou mocností. Odcizením či ztrátou Ruska by se samotný Západ připravil o významnou část svého potenciálu a dědictví potřebného pro svoji vlastní záchranu.    

Také Německo, a nejen kvůli produktovodům, je k Rusku vstřícné. Kupodivu u nás znějí stále velmi ostrá protiruská slova, jako bychom si spíše brali příklad z Ukrajiny než ze západní Evropy. Neposkytujeme Kyjevu příliš vstřícnosti? Averze Ukrajinců vůči Rusku je dostatečně známá, stejně jako u Poláků, kteří už na svém území pro Američany budují vojenskou základnu. Vyvolá toto další napětí a tření?

Je příznačné, že bývalý německý kancléř Gerhard Schröder, strůjce německé hospodářské obnovy na počátku jednadvacátého století, je předsedou výboru akcionářů konsorcia Nord Stream AG, které provozuje plynovod Nord Stream, jímž proudí z Ruska do Německa množství zemního plynu. Schröder je rovněž předsedou dozorčí rady ruské naftové společnosti Rosněft. Tato skutečnost ukazuje ambivalentní vztah Německa a Ruska, mezi nimiž se ve střední a východní Evropě nenachází žádná srovnatelná síla. Pro rusko-německé vztahy, do jejichž dějin náleží jak bitva u Stalingradu, tak pakt Molotov-Ribbentrop, je charakteristická rivalita i součinnost podle momentální potřeby a mocenské konstelace. V současné chvíli Německo potřebuje ruské suroviny a Rusko německé technologie a kapitál. Neobávám se, že by se nedokázaly pragmaticky domluvit.

Averzi Ukrajinců vůči Rusku poněkud tlumí fakt, že jich milióny odcházejí za prací do Ruska a že hospodářská stabilizace a samotné přežití Ukrajiny nebudou možné bez ruské účasti. Je pouze otázkou času, kdy si to ukrajinská politická reprezentace plně uvědomí. Polsko je v odlišné situaci. Prodělalo obdivuhodný hospodářský vzestup, má stabilní a sebevědomou vládu, ale jeho poloha mezi Německem a Ruskem přímo vybízí k hledání silného mocenského patrona, jímž jsou v tomto případě Spojené státy americké. Polští krajané, představující v Severní Americe významnou sílu, podpořili v prezidentských volbách převážně Donalda Trumpa. Vztahy mezi Polskem a Spojenými státy americkými jsou proto výrazně nadstandardní.

Česká republika náleží ekonomicky a politicky do německé sféry vlivu a musíme se naučit s touto skutečností žít. Naším dlouhodobým cílem musí být, abychom nebyli vůči Německu tím, čím je ve vztahu ke Spojeným státům americkým Mexiko, ale musíme usilovat o postavení vzdáleně odpovídající pozici Kanady. Vzory hledejme v Dánsku, Nizozemí nebo Rakousku.    

Okázale vyjadřovaná nenávist k Rusku, která prostupuje mainstreamová média a je povinnou intelektuální výbavou městských liberálů, má čistě ideologické kořeny. Je to zášť progresivistických a neomarxistických směrů toužících vytvářet stále nové utopické „domy z karet“ vůči zemi, které se po zkušenostech tragických genocid a válečných vypětí dvacátého století uchýlila ke konzervativnímu pohledu na svět. Pro neomarxisty je to větší hřích než fašismus, protože s fašisty sdílejí zápal pro aktivismus a lyrické prožívání destrukce přirozeného světa ve jménu svých snových vizí, ale při srovnání s konzervativci žijí na zcela odlišné mentální planetě. Zmíněná animozita k Rusku je přiživována z finančních zdrojů neoliberálních kruhů, stále zklamaných z toho, že jim ruské přírodní bohatství nebylo vydáno v plen.

Ministerstvo vnitra ohlásilo ve své zprávě, že vlastenectví je vlastně nebezpečné, vede k fašizaci a zavedlo nový, orwellovský pojem – „předsudečná nenávist“. Co na to říkáte?

Pokud je vlastenectví nebezpečné, je třeba spálit a zakázat spisy všech českých literátů devatenáctého století, protože jejich tvorba vyrůstala s jedinou čestnou výjimkou Gordona Schauera, který o přínosu češství zapochyboval, z hlubokého pocitu patriotismu. Člověk je sociální bytostí a potřebuje náležet k vyššímu sociálnímu celku, než je rodina. V sekulární době již náboženství tuto úlohu nehraje a skupinové identity jako rasa a třída se svojí agresivitou historicky znemožnily. Čistě z praktických důvodů potřebujeme sugestivní symbolický a emocionálně bohatý systém, jehož prostřednictvím můžeme dětem a mladým lidem předávat morální hodnoty altruismu, sounáležitosti, práce a solidarity.

Zdravý patriotismus je historicky osvědčeným modelem výchovy k pozitivním vzorům a kultivaci veřejného prostoru. Představa, že vznikne globální identita překračující tradiční národní státy, je nebezpečná iluze, která byla vždy v minulosti spjata s násilím. Francouzská revoluce a bolševici se snažili vytvořit prostřednictvím světové revoluce univerzálního Občana nebo Proletáře. Adolf Hitler zase snil o triumfu globálního Árijce. Všichni víme, jakou cenu jsme za zmíněné pokusy zaplatili. Bez patriotismu by se lidé vrátili atavisticky ke klanové příslušnosti a naše města by zachvátily divošské střety jako v prehistorických dobách.     

Máme nového ministra kultury. Bude již ve vládě klid, anebo to je jen mezičas a přijdou další spory a půtky, protože ANO a ČSSD jsou takoví dva kohouti na jednom smetišti...

Nejsem věštcem, abych dokázal předpovědět případné půtky ve vládní koalici, ale je zřejmé, že ANO a ČSSD rozhodně nejsou stejné váhové kategorie. Účast ve vládě je to poslední, co ČSSD před veřejností zviditelňuje. Postrádá osobnosti, které by byly zajímavé mimo funkce, jež momentálně zastávají. ČSSD přitom mohla hrát roli vůdčí síly českého politického života. Namísto toho, aby nadále hájila zájmy a práva lidí práce, což bylo její historické poslání, se upnula k módní neomarxistické agendě multikulturalismu, politické korektnosti a genderu, to znamená k hájemství stran typu TOP 09 nebo Pirátů. Je překvapivé, že tradiční voliči ČSSD přešli k ANO nebo k SPD?