Pane profesore, společnost prožívá celosvětově svoji krizi a ta se logicky nevyhýbá ani nám. Měla by mít podle vás spravedlnost a s ní spojené soudnictví obecně roli přemostění těchto krizových období?

České soudnictví opouští reálnou platformu, vzdaluje se pojmu spravedlnost. To vnímám jako velký problém. Připadá mi, že se v našem soudnictví dějí překvapivé věci, které vybočují z logiky věcí. Spravedlnost dostává přídech, o kterém jsem si myslel, že s totalitou vyvanul. Chtít, aby byli všichni souzeni a posuzováni spravedlivě, tedy stejným metrem, by mělo být normální. Například anglosaské soudnictví je založeno na zkušenosti. Jeden soud rozhodne a další soudy rozhodují podobně, poněvadž soudnictví stojí na jasných principech. U nás soudy rozhodují svéhlavě, jako by nebyly součástí jednoho systému. Možná je to proto, že chybí jistoty, které jsou obecně jasné a srozumitelné. Mám dojem, že se podobný způsob jednání objevuje ve všech oblastech veřejného života. Vždy, když přijde někdo nový, tak dehonestuje práci svých předchůdců. 

Už staří Řekové říkali, že paměť je základem všeho. V paměti je zkušenost minulosti, která by nás měla zavazovat. Když ji budeme neustále popírat, neopírat se o nějaký pevný bod, tak potom lehce klopýtneme.

Je to, o čem hovoříte, způsobeno přetržením tradice kvůli autoritářským režimům, které se u nás v posledních sto letech střídaly?

U nás byla 300 let rakouská tradice. Ta byla dostatečně konzervativní, a měli jsme tedy dostatek času se konzervativnosti naučit. Pak přišlo dvacet let první republiky. Proto lekce první republiky nebyla dostatečná. Potom přišli Němci, po nich komunisté. Z té doby v sobě nosíme neustále strach. A to je asi nejhorší. Lidé se opět začínají bát. Strach se probouzí a vede k bojácné autocenzuře motivované strachem o kariéru, o budoucnost, o kvalitu života… Navíc se šíří jako rakovina. Tohle naše společnost momentálně prožívá a s tím jde ruku v ruce i soudnictví, které nejedná dostatečně stabilně, předvídatelně. Takové soudnictví vyvolává nejistotu.  

Lékem na nejistotu je mimo jiné i předvídatelnost v rozhodování. Je pro život nezbytná?

Předvídatelnost je pro náš život nutná, bez ní to prostě nejde. Právo se musí pohybovat v obvyklých kolejích. Třeba ty koleje nejsou nastaveny stoprocentně, ale jsou jasné a my o nich dopředu víme. To je jistota, kterou potřebujeme k životu i k práci. Pokud nemůžeme důvěřovat společnosti, že naše dobré i špatné činy bude posuzovat spravedlivě, tak nás to totálně znejistí. 

Měla by předvídatelnost v soudnictví být pro společnost i základním výchovným prvkem?

Měla by ji spoluvychovávat. Není to jediný element, který se na výchově a směřování společnosti podílí. Dnešní problém je  širší, začíná u rozpadu rodiny. K tomu školství, které je založeno na grantech, jež byrokratizují učební systém. Navíc se projevuje snaha vzdělání „demokratizovat“, tedy dávat všem stejně, což je samozřejmě nesmysl, protože ne všichni jsme stejně disponováni. Každý by měl mít možnost najít si svoji polohu a všichni bychom se měli dokázat navzájem respektovat. Společnost se však, přes všechny snahy o maximální unifikaci, dělí a štěpí čím dál víc.

Čím je dle vás toto štěpení způsobeno? Podílí se na něm sociální sítě, které jsou zavaleny nekonečným množstvím názorů, informací, které jsou mnohdy cíleně smyšlené a protichůdné? 

Když se podívám na život z globální perspektivy, zjišťuji, že nás předběhla technická revoluce. Všeho je na světě moc. I nás lidí je moc. Svět zažívá migraci všeho typu. Turismus, stěhování lidí i věcí. Nedávno jsem navštívil jednu českou továrnu, která dováží materiály z Jižní Ameriky, Japonska, odkudkoli… A mně to přišlo nelogické, až šílené. Představa, že květiny vyrůstají v Jižní Americe, sváží se letadly do Holandska, kde se prodávají, a vezou se dalšími letadly k nám, je opravdu nelogická. Nepotřebujeme květiny z Jižní Ameriky. Nikdo je nepotřebuje. Dříve se zašel podívat zahradník na záhon, co zrovna kvete, a nařezal kytici z toho, co mu záhon nabídl. Tak se kupovaly květiny v mém dětství a mně to stále připadá normální. Globalizace je velké nebezpečí, protože atomizuje společnost a zamíchává ji způsobem, který je příliš rychlý a hektický. Lidé se nestačí na toto tempo adaptovat.

Bylo by tedy lékem vyloučit ze života tropické ovoce, tulipány v prosinci a vrátit se ke svým kořenům?

Ano, ale jak to má společnost udělat? Návrat už není možný. Navíc by to přineslo obrovské sociální otřesy. Žádné návraty nejsou možné, a pokud se o ně někdo pokusí, tak to nedopadne dobře.

Existuje pro nás z tohoto bludného kruhu vůbec nějaká cesta ven?

Musíme si uvědomit, že současný způsob života je čím dál víc nefunkční. Nelze se vracet, ale musíme nějak zpomalit. K tomu nás určitě přinutí příroda, nějaká katastrofa, válka či jiný problém, o kterém ještě nevíme. V návrat ke kořenům ve vašem slova smyslu nevěřím a je dle mého názoru i neproveditelný.

Navíc by takový návrat musel být revoluční…

…a revoluce nemění nic. Jen přesouvají sílu a moc z jedné strany na druhou. Musí jít o evoluci, vývoj, který vychází z přirozených potřeb společnosti. Dopředu jít musíme, jiná cesta ani není, cesta zpátky neexistuje. Přitom musíme hledat jiné hodnoty, protože svět těch stávajících se zhroutil. Nevíme, co smysl má, a co ne. Banální hodnoty se chtějí vyrovnat těm, které mají dlouhodobější smysl. Děti neví, co si počít samy se sebou. Nemají žádný jasný vzor k následování. Vymizelo hrdinství. Hrdinové prostě nejsou, a když, tak hodně povrchní. Potřeba hrdinů ve společnosti je právě pro mladé lidi strašně důležitá.

Myslíte, že dnešní děti nevnímají jako hrdiny ani své rodiče?

Spíše se přikláním k tomu, že ne. Dlouhodobá absence pozitivních hrdinů vede k otupělosti společnosti, které pak ani nevadí, že jí vládne estébák. Hodně politiků se chová nestandardně. Důstojnost v parlamentu neexistuje. Jeden druhého podezírá, jeden na druhého žárlí. A občan to má každodenně před očima. Dostáváme to z televize, novin a plný je toho i internet. Žijeme ve zmateném světě, kde vládnou pahodnoty a nositelé těch pahodnot. To je velký problém.

Vraťme se na závěr k soudnictví a spravedlnosti. Vzpomenu nedávný příběh Bořka Riesse, který se ve sporu s Českým státem v kauze neudělení licence pro solární elektrárnu obrátil na Evropský soud pro lidská práva, a tam mu byla podle jeho slov „vykradena“ obálka se žalobou, což dává za vinu určitým kruhům v Česku. Odhlédněme od tohoto konkrétního případu, ale domníváte se, že české „mafie“ už dokáží dosáhnout i za naše hranice?

Vím, o čem mluvíte, a domnívám se, že ano. Bohužel ano… Velcí hráči dnes zaměstnávají advokáty, právníky, kteří jsou názorově labilní a v rámci osobní konjunktury jsou ochotní udělat v podstatě cokoliv. Navíc, vidíme kolem sebe věci, které se nás kolikrát i dotýkají a na základě nich máme právo se domnívat, že v našem státě a v jeho spojení s EU je možné skutečně všechno.

Pokud ale připustíme, že podobné nemorální a, nechci ani říkat, protizákonné věci se dějí už i v institucích, které byly pro nás nejvyšší autoritou a ke kterým jsme se upínali jako k majáku spravedlnosti, tak to příliš optimistický závěr našeho povídání není.

Po roce 1990 si velká část společnosti myslela, že nastává spravedlivá éra, kdy bude lidská snaha oceňována, protože do té doby byla komunisty dušena. Ukázalo se, jako po každé revoluci, válce, katastrofě či velké změně, že ti nejšikovnější a současně charakterově slabí, jsou nejaktivnější. V té době jsme nebyli dost ostražití, dost silní a oni se protlačili tam, kam chtěli. Myslím, že je to nemoc, která zachvátila velkou část společnosti a bohužel i tu část, která má šanci rozhodovat.

Držíte takovým lidem, jako je například vzpomínaný Bořek Riess, který nevzdává svůj boj za spravedlnost a snaží se všechny argumenty vyvracet jak u nás, tak i ve Štrasburku, palce, anebo je jejich snaha zbytečná?

Držím palce nejenom jemu. Registruji i příběhy dalších „bojovníků“. Sleduji mimo jiné aktivity Spolku Spravedlnost, který se stává pro ně jakousi platformou. Právě z jeho aktivit jsem se měl možnost dozvědět detaily ke kauze fotovoltaických elektráren Chomutov. Když sleduji argumenty obhajoby v této kauze a porovnávám s reálným prostředím v naší justici, tak se stále více a více kloním k názoru, že celá tato kauza může být vykonstruovaná. Proto každému, kdo se v jakémkoliv boji nevzdává, držím palce! Myslím, že takových bojovníků potřebujeme hodně. Každý, kdo se zasadí o to, aby byl jeho život čestný, otevřený, svým způsobem normální, má moje sympatie a podporu. Potřebujeme normální, jednoduché, čisté a přímé lidi – a ti by měli kontrolovat státní moc zdola. 

Autor rozhovoru: Aleš Mazurek

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

Článek obsahuje štítky

Knížák , revoluce , soudnictví , listopad 89

autor: .