Až jedenáct evropských zemí je připraveno vyslat údajně mírové síly na Ukrajinu. Říkají si koalice ochotných. Česko je v ní ve středoevropském prostoru dosti osamoceno. Je to dobrá strategie?

Co znamená „připraveno“? Skupinka politiků, kteří nechápou situaci, vykřikuje hesla. Jsou ale armády těchto zemí skutečně připraveny na konfrontaci s jadernou supervelmocí? Mohou charitativní sbírky dělostřeleckých granátů změnit situaci na frontě? Hrozba rozmístění vojáků zemí NATO na Ukrajině patřila k jednomu z důvodů, proč tamní válka začala.

V Kyjevě, v Evropské unii a Londýně chybí to, co papež František nazval „odvaha vyvěsit bílý prapor“. Tak dlouho budou rádoby stratégové z koalice ochotných odmítat ztrátu čtyř oblastí Ukrajiny, až Ukrajina přijde o šest oblastí. Politika není místo pro sny – politika je umění možného. A co je v politice reálnějšího, než situace na frontě? Může se vám to líbit, nebo ne – mně osobně se to nelíbí – ale když se v politice začne užívat síla, žádná hesla či moralizování proti ní neobstojí.

Východní Evropu nyní objíždí syn amerického prezidenta Donald Trump junior. Co si myslet o této z části privátní misi?

Tak to nevím. Korunní princ to není. Lze ale očekávat, že se mu mnozí budou podbízet tak, že se z něj stane emisar, i když to třeba původně nezamýšlel.

Jak mocně dokáže Donald Trump senior zatřást současným směřováním Evropy a její unie?

Už třese. Není jasné, zda Trump ve svých reformách uspěje, zda se místo opět velkými nestanou Spojené státy osamělé. Zda se jeho domácí opozici nepodaří v dohledné budoucnosti nalézt vůdce, za kterého by se mohla zařadit. To zásadní, co Donald Trump přinesl, ale už nezmizí. Tím je uznání existence mnoha velmi nebezpečných vnitřních problémů USA, což je první předpoklad k řešení.

Pokud jde o Evropu, fixace státníků v jednotlivých zemích i v bruselských centrálách na předchozí Bidenovu vládu je natolik výrazná, že se budou novým přístupům bránit. Ovšem už teď generální tajemník NATO „kolaboruje“ s Trumpem a ostatní se přizpůsobí v okamžiku, kdy pochopí, že Trump je v Bílém domě jen dočasně, ale dočasnost bude dlouhá. A že také případný Trumpův nástupce bude chtít šetřit na výdajích ve prospěch barevných revolucí či válek, které jsou z hlediska dlouhodobých zájmů USA druhořadé. Ti, co nepochopí, se budou muset přizpůsobit, nebo budou časem vyměněni. Pokles významu Západu ve světovém ekonomickém a politickém systému je tak velký, že tříštění sil se blíží sebevraždě. Vydrží-li Trump s nastoupenou politikou hledání míru na Ukrajině, brzy v Berlíně a Paříži pochopí, že bez USA nic na bojišti neznamenají. V Londýně to možná nikdy nepochopí, ale neuspějí.

Fotogalerie: - Poslední rozloučení s Jaromírem Štětinou

Soudně byli odstraněni silní političtí vůdci jako Calin Georgescu v Rumunsku či Marine Le Penová ve Francii. Nezprivatizovali si Evropu nositelé jediného „správného demokratického názoru“?

Podle liberálních politologů byl systém dělby moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní vymyšlen jako pojistka proti zneužití moci. Když se ale podíváte do historie, například porovnáte druhou a třetí verzi Deklarace práv z Velké francouzské revoluce, pak vidíte, že v třetím znění idea dělby moci nahradila právo na revoluci při potlačování lidských práv z druhého znění. I když rozdělení moci na tři větve v konkrétních situacích může komplikovat či přímo znemožňovat například zasahování ministra či starosty do soudního sporu, obecně platí, že toto dělení nebrání ani tak zneužití moci, jako změně povahy jejího užívání.

Není náhoda, že představitelé výkonné moci věnují takovou pozornost výběru soudců, zvláště těch ústavních. Soudci i ministři jsou součástí jedné mocenské elity. I když média věnují především pozornost jejich osobním či rodinným prohřeškům, podstatná je jejich ideologická orientace a odhodlanost v jejím duchu zasáhnout. To, co se stalo v Rumunsku a ve Francii, je jen potvrzením toho, že zavládla nejistota, jaká by mohla nastat při nežádoucích výsledcích hlasování změna. Pozoruhodné je, že v daných případech velkou roli nehrála ani tak otázka sociálních změn, ale hrozící úprava kurzu zahraniční politiky. Obdobně jako při barevných revolucích v postsovětském prostoru se v první řadě jednalo o zahraniční politiku.

Může to pokračovat dál?

Samozřejmě. Bude-li hrozit rychlá a pro důležité složky moci nesrozumitelná změna politického kurzu – zdaleka se nemusí jednat o změnu systému jako celku – zasáhnou nevolené složky moci. Třeba úpravou volebního zákona tři měsíce před hlasováním. Ale i soudci se v nové, „trumpovské“ době hledají. I oni chtějí mít osobní budoucnost.

Před necelým půl rokem Ústavní soud odmítl stížnost Vladimíra Kapala a Josefa Skály se zdůvodněním, že „o jednoznačně prokázané historické pravdě se nepolemizuje a nevyjednává, ani když se ‚diskutéři‘ zahalují vznešeným pláštěm svobody slova“ – slova hodná Velkého inkvizitora! Letos v březnu Ústavní soud zrušil rozsudek nad Ladislavem Vrabelem s tím, že „svoboda projevu je úhelným kamenem demokratického státu a konstitutivním znakem pluralitní společnosti, nezbytným pro její chod i sebeuplatnění jednotlivce v ní“, s tím, že ochrana poskytovaná svobodě slova „se vztahuje nejen na projevy, které jsou přijímány příznivě či jsou považovány za neškodné či bezvýznamné, ale i na ty, které zraňují, šokují nebo znepokojují“.

I kdyby Donald Trump odešel z Bílého domu zítra, zůstane na jeho prezidentství vzpomínka jako na chvíli, kdy říkat něco, co není posvěcené vládou, není totéž jako být ruským agentem.

Podle historika Jiřího Fidlera je zvyšování výdajů na obranu a armádu nesmyslné, protože vlastně nikdo neví, jak by budoucí vojsko mělo vypadat. Bude evropskounijní, bude stále alianční, bude národní? Jak to vidí autor knihy Válka?

Soutěž o dvě, tři či pět procent hrubého domácího produktu na obranu je od samého začátku iracionální. Peněz na obranu má být vydáno tolik, kolik je nutné vydat – což není záležitostí od pasu vystřelených procent, ale výsledkem analýzy hrozeb a rizik. S vědomím, že čím více budete na armádu dávat, tím víc se bude váš potenciální protivník obávat vašeho útoku a bude také zbrojit. Můžete stokrát tvrdit, že vy tak činíte pouze na obranu – potenciální protivník se musí připravovat na nejhorší variantu, a to s vědomím, že za pár let se u vás změní státníci i velitelé armád a ti mohou vnímat nově nabytou sílu jako výhodu, kterou je nutné využít.

Je nutné stále znovu a znovu připomínat, že vojenské výdaje NATO představují víc než polovinu globálních výdajů. Tedy ještě jednou, a jinak: 32 členských zemí Severoatlantické aliance vydává na takzvanou obranu více než téměř 170 zbývajících států této planety včetně Ruska a Číny. Konkrétně například podle britského Mezinárodního institutu strategických studií loňské celosvětové vojenské výdaje činily 2,46 bilionu dolarů a oficiální odhady centrály NATO uvádějí, že vojenské výdaje států Severoatlantické aliance dosáhly přibližně 1,47 bilionu dolarů. A pořád se najdou lidé, kteří tvrdí, že je to málo! Státy NATO nepotřebují větší vojenské výdaje, ale především nezávislý hloubkový audit týkající se těchto výdajů.

Fotogalerie: - Pochod proti Rakušanovi

Vysoké výdaje na obranu mají smysl jen tehdy, jsou-li pojaty široce, jako součást výdajů na zajištění bezpečnosti. Bezpečnosti ve smyslu důstojného života lidí bez nouze a beze strachu. Takováto bezpečnost znamená například zajištění zdrojů a rezerv pro udržení podmínek pro život v případě přírodních a technogenních katastrof, jako jsou sucho či záplavy, velké výpadky elektrického proudu, havarované vlaky s chemikáliemi, hořící sklady odpadu, pandemie...

Kam vás zavádějí vaše osobní úvahy ohledně obrany Česka? Nedávno mi jeden absolvent základní vojenské služby sdělil, že by se měla zavést znovu a proti případnému napadení bychom se měli bránit. Co vy na to?

Osobně se domnívám, že současná vláda dramaticky zhoršila bezpečnostní situaci Česka. Fakt, že připravuje infrastrukturu pro letadla F-35 schopné nést termojaderné bomby a smluvně poskytla 11 lokalit k dispozici armádě USA, učinila z této země legitimní cíl pro potenciálního protivníka. To je zásadní proměna geopolitické charakteristiky území našeho státu, kterou žádné vyšší vojenské výdaje či branná povinnost nedokážou nikdy vykompenzovat.

Otázka odhodlání bojovat v případě napadení nemá jen mravní či vlastenecký rozměr. V době první republiky mělo Československo velmi dobrou a početnou armádu, byl zde i skvělý zbrojní průmysl – v některých letech byl tento malý stát ve středu Evropy dokonce největším vývozcem zbraní na světě. Když došlo na lámání chleba, ať již po podpisu Mnichovské dohody či při následné okupaci, armáda nebojovala. Chcete-li to doplnit – nezasáhla ani v roce 1968 či 1989. Znovu opakuji: Politika je umění možného.

Problémem není jen moralizování v duchu „raději zemřít, než…“ Problémem je i neschopnost vidět jiné strategie řešení hluboké krize, než je válka mezi státy. Třeba domobranou, městskou gerilou a podobně. Někdy vycvičené milice dokážou víc než pravidelná armáda. Škála odporu proti vnějšímu nepříteli je velice široká, nejen katastrofálně asymetrická válka mezi státy. Největší problém je ale jinde.

Téměř všechny učebnice mezinárodní politiky pojednávají o chování velmocí, nikoliv o politice malých států – a my, Česko a Slovensko, jsme malé státy. Pro malé státy platí, že první linií obrany není zbrojení a povinná vojenská služba, ale umná diplomacie. Taková diplomacie musí vycházet z věcné analýzy státního či národního zájmu. Začít je třeba tím, že na důležité pozice ve vládě, především na ministerstvu zahraničí a obrany, jsou lidé, kteří umějí tento národní zájem rozpoznat, jsou odhodláni a dokážou jej realizovat. Jenže to nesmějí jenom papouškovat brožurky dodané spřátelenými velmocemi. Ministr zahraničí by měl být víc než propagandista včerejších vizí Velkého bratra.

Psali jsme:

Rajchl k incidentu v Brně: Ukrajinec strkal do starší ženy. Zastavil ho Čech, má problém

Vondráček z ANO: Případy Georgesca a Le Penové bijí do očí. Naštěstí to u nás nejde

„Sedativa a svěrací kazajka.“ Novotný prohrál soud. Okamura doporučil „léčbu“

Kanadští liberálové zpět u moci. Premiér Carney ostře zaútočil na Trumpa